Vzpomínky Aleny Houšťové

Ulice Tůmova končila u schodů, které ještě dnes vedou na Březinovu. Dál pokračovala už jenom polní cesta podél plotu ovocných zahrad (zprava) a travnatým svahem Kraví hory bez stromů (zleva). Na konci zahrad začínala pole a cesta se v pravém úhlu stáčela kolem zahrad k Březinově (tehdy o dva domy kratší). Odtud se již po chodníku šlo ke kostelu a na konečnou zastávku tramvaje číslo 4. V místech, kde se dnes vystupuje, byl ostatně plechový přístřešek.

V zimě ve sněhu jsme si cestu k zastávce a též do školy zkracovali přes pole, mezi nimiž byla i malá mez. Mnozí si ostatně vyšlapávali cestičku v osetém poli i v létě. Horní cesta začínala jako dnes na ulici Lužická, vedla mezi ploty zahrad až nahoru, kde byl mezi dvěma vodojemy hájek z listnatých stromů (dnes se zde nachází Hvězdárna). Dále šla k Údolní ulici podél polí táhnoucích se až ke kostelu. Z druhé strany byl vyvýšený pahorek s rovinkou sloužící jako hřiště, podobně jako dnes.

Další polní cesta vedla od temene Kraví hory kolem zahrádek až na ulici Veveří. U cihlového domu vodáren (dnes Středisko volného času Lávka) na ni navazovala cesta, která vedla mezi ploty od ulice Lužická a která se — včetně blátivosti — do současnosti nijak nezměnila.

Pohled z Kraví hory směrem k náměstí Míru (tehdy Babákovo náměstí). Patrná jsou drobná políčka u cesty, stejně jako zorané pole v popředí. Foto Archiv města Brna.

Další její odbočkou byla polní cestička k ulici Žižkova, která se do ní svažovala prudkou mezí. Z rohu ulic Lužická—Náhorní (tehdy ale Strmá), vedla k Tomášskému dvoru polní cesta asi jeden metr široká, která však byla důmyslně vyvýšena nad terén, takže z ní stékala voda a nebývala blátivá. Když se zde v šedesátých letech 20. století stavěly garáže, byla nabagrována a od té doby je zde již jen hodně bláta.

Cesta končila v Tomášském dvoře, který měla v nájmu rodina inženýra Podivínského. Před válkou odtud každý večer vyjížděl vůz tažený koňmi s konvemi mléka, které rozvážel po okolních ulicích. S hrnci jsme vybíhali před dům a nechali si nalévat požadované množství mléka.

Za druhé světové války jsme si jej museli donést sami. Každý druhý den jsem chodila s půllitrovou konvičkou pro příděl, který u nás činil 1/4 litru — 1/16 jeden dospělý a já jako dítě 1/8 litru. Mléko vydávala krásná blondýna paní Podivínská, bývalá subreta brněnského divadla, a přitom stříhala kupony přídělového lístku.

Stavba silnice na ulici Žižkova (pohled směrem ke Konečného náměstí), část Kraví hory je již vybagrována, vpravo v pozadí budova Vysokého učení technického. Snímek pořídil kolem roku 1962 Karel Kulaty (Archiv města Brna).

Ulice Náhorní byla na severovýchodní straně zastavěna jen asi do půlky, zbytek byla prudká mez a pod ní pole až pod ulici Žižkova. Mez byla místem častých her, zvláště po válce, když tam byly v posledních měsících bojů vybudovány bunkry.

Za války na Kraví horu také přibyly dřevěné nízké domy pro vojáky. Esesáci si do těchto kasáren denně přiváděli několik vězňů z Kaunicových studentských kolejí na úklid — ještě dnes je mám před očima, ty vyhublé bledé muže ve vězeňských šatech.

Vzhledem k blízkosti Kaunicových kolejí — vězení a popraviště — byl život za války na Kraví hoře velmi trudný. Ale ani za komunistického režimu se zdejší okolí netěšilo oblibě, bylo považováno za „buržoazní“. Ve většině zdejších domků bydlela inteligence, do prostředí většinou umělecky cenných funkcionalistických staveb byly bez koncepce v prolukách vystavěny paneláky. Ostatně ani v současnosti se nedaří udržet estetickou jednotu, zamýšlenou tehdejšími architekty, a mnohé z domů jsou stále nevhodně upravovány.

Obchody se smíšeným zbožím byly na ulici Hvězdárenská, Tůmova a Březinova (ten jediný je ještě zachován), kde bylo také řeznictví. Po roce 1948 byly zestátněny a po vybudování samoobsluhy u Kaunicových kolejí postupně zrušeny. Samoobsluha však byla v devadesátých letech 20. století také zrušena a tak zůstala jenom Brněnka u kostela. V mládí jsem měla do obchodu za roh, ve stáří musím zdolávat podstatně větší trasu. Tak už jde život.

« zpět |