Kraví hora v čase

Mgr. Jiří Dušek, Ph.D.,
Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně

V brněnské kotlině žil člověk již od pravěku – úlomky kostí a nejrůznějších nástrojů dokazují, že sídlil nejen na úpatí Kraví hory, ale zřejmě i přímo na jejím vrcholu. V oblasti Kraví hory se podařilo náhodně objevit kosterní pozůstatky, pěstní klín, pazourky i jámy s uhlíky a střepy malovaných nádob.

I když jsou ranné dějiny Brna stále značně nedokonalé a plné neustále odhalovaných omylů, je zřejmé, že se ve středověku na území Žlutého kopce a Kraví hory nacházely pastviny, zelinářské zahrady a na slunných jižních svazích směrem k Pisárkám i vinice. Je však nezbytné přiznat, že zdejší víno nemělo valnou kvalitu, takže se do města nadále dovážela vína italská, německá, uherská a rakouská. První statut a přísné vinohradnické normy vydal až markrabě Jošt (1354–1411), později však nařízení poněkud zmírnil.

Brno od jihovýchodu na rytině Jiřího Houfnagela z roku 1617. Při troše fantazie lze říci, že Kraví hora je kopec vpravo od věže Staré radnice (označena písmenem H).

Detail z rytiny s Kraví horu osázenou vinicemi.

Největšími hospodáři tehdy byly starobrněnské kláštery, hlavní dozor nad vinohrady pak vykonával tzv. bergmistr, jenž dbal o řádné obdělávání pozemků a také přiváděl provinilce před horenské právo. Podle něho se v Brně soudilo na svatého Jiří a svatého Vavřince.

Vinice na Kraví hoře se těšily u našich předků velké úctě. Dělníci pracující na vinohradech se museli vystříhat klení i nadávek, jinak byli pokutováni, kdo se násilně obořil na druhého, propadal i hrdlem. V noci se nesmělo do vinohradu vstupovat pod pokutou pěti grošů; kdo byl dopaden při krádeži hroznů, přišel o hlavu. A kolik vlastně víno stálo? Roku 1350 bylo při příchodu markrabětě Jana Jindřicha do Brna spotřebováno osm sudů domácího vína za celkem 20 hřiven (1280 grošů) a sud rakouského vína za sedm hřiven. V přepočtu tedy litr domácího vína vyšel asi na 5 haléřů; za 2 haléře jste koupili libru masa, za 1 haléř čtyři vejce, celý zajíc stál groš a půl metru polského sukna groše tři.

Zvětšující se město samozřejmě trápila celá řada problémů, mezi které patřil i nedostatek pitné vody. První vodovod přinášející vodu z řeky Svratky přes Puhlík (dnešní Denisovy sady) do kašen na Horním a Dolním trhu (Zelném trhu a náměstí Svobody) vznikl již v roce 1416. Kvalita zdejší vody však nebyla vyhovující, proto si městská rada 3. ledna 1520 vyžádala od krále Ludvíka Jagellonského povolení zřídit nový vodovod s pitnou vodou. Za jeho základ posloužil pramen Městského potoka, zvaného též Žabí potok (tzv. Grottenbach), jenž pramenil na úpatí Kraví hory.

Ostatně, jako zdroj užitkové vody, avšak silně znečištěn splašky z okolních domů, sloužil již od 12. století – koryto Žabího potoka vedlo budoucí ulicí Údolní, v oblasti dnešní České směřovalo do hradebního příkopu. Dříve se soudilo, že dál pokračoval do opevněného města, po Veselé, přes náměstí Svobody a Kobližnou u Měnínské brány směřoval do Ponávky. Archeologický průzkum v posledních několika letech však tuto představu téměř definitivně zavrhl.

Pohled na Brno od severovýchodu na rytině z roku 1700.

Na druhou stranu je ale jisté, že i když nebyl Žabí potok nijak vydatný, vznikly na něm ve 14. století lázně – tyto „koupelny“ se skládaly z kádí pro jednu až dvě osoby.A co je ještě důležitější, právě jeho koryto formovalo podobu zástavby této části Brna. Domy podél něj se sice v průběhu století měnily, avšak základní situace zůstala zachována. I když potok dávno neexistuje.

Vodovod z Kraví hory měl jednu důležitou přednost: prameniště bylo vysoko nad městem, takže voda mohla být samospádem snadno přivedena až do jeho centra. Poblíž ústí nynější křižovatky Grohovy ulice a ulice Údolní (tomuto místu se říkalo Cimpl či Zimpel) se čistá voda jímala hned třemi štolami, od kterých vedlo dřevěné potrubí Údolní ulicí, přes Brněnskou bránu (Šilingrovo náměstí) do kašny na Dominikánském náměstí.

Pitná voda tekla nejdříve dřevěnými rourami, které byly koncem 17. století částečně nahrazeny páleným potrubím. Vodovod byl však často zanedbáván, za třicetileté války jej ustupující Švédové silně poničili a definitivně zanikl zřízením svrateckého vodovodu po roce 1853.

Strategický význam Kraví hory, jenž poskytovala skvělý výhled na pevnost Špilberk, Petrov a vlastně celé město obehnané hradbami, se poprvé v plné míře projevil za třicetileté války, během které bylo Brno roku 1643 a 1645 dlouhodobě obléháno švédskými vojsky. Na Kraví hoře tehdy vznikly šance (opevnění v podobě hliněného valu) znemožňující útoky protivníkovy jízdy a dokonce i jedna z tzv. redut – čtvercová pevnůstka s valem a příkopem, sloužící jako dělostřelecké nebo pěchotní postavení.

Jak známo, Brno se jako jediné moravské město Švédům ubránilo, dokonce umožnilo získat čas na dostatečné opevnění Vídně. Odměnou mu za to byla celá řada privilegií a moravská metropole se od té doby stala nedobytnou pevností. Část mrtvých dost možná dodnes spočívá v podzemí Kraví hory – pobyt švédských totiž výjimečně připomene nález části výzbroje.

Pohled na Brno ze severozápadu od cihelen na Tivoli, tedy přibližně z vrcholu Kraví hory. Kresbu pořídil roku 1827 František Richter.

Mapa okolí Brna z roku 1839 v měřítku 1:14 000. Vyznačeny jsou na něm prachárny poblíž vrcholu Kraví hory, vinice a také dvě velké cihelny v oblasti dnešní ulice Úvoz. Laskavě poskytl V. Walter.

Zatímco vinohrady na svazích Kraví hory za třicetileté války pozvolna zpustly a zdejší povlovné svahy se začaly využít pro běžnou zemědělskou produkci, prudce vzrostl vojenský význam celé oblasti. Kolem roku 1770 vznikly mezi dnešním náměstím Míru a koupalištěm další vojenské objekty: skladiště střelného prachu (prachárny), baráky pro vojenskou posádku a strážnice. Ty svým účelům sloužily ještě ve druhé polovině 19. století, sama strážnice byla zbořena dokonce až při stavbě sauny a restaurace (dnešní V-klub). Od šedesátých let 18. století vedla ve směru dnešní Údolní pěšina směrem do Žabovřesk, která byla později pro vojenské účely přeměna v regulérní cestu.

Pokrok a růst města se ale nezastavil. Příchod nových a nových dělníků do průmyslových továren dal v polovině 19. století za vznik plánu na rozšíření vnitřního města na tzv. fortifikačních pozemcích, který schválil císař Ferdinand V. 5. srpna 1847. Město se tak „otevřelo“ a začalo se rozrůstat za původní hradby. Prozatímní řád pro královské hlavní město Brno – vydaný 6. července 1850 – k němu připojil spolu s jinými předměstími i Kraví horu.

V souvislosti s výstavbou továrních objektů a obytných domů se na periferii Kraví hory rozrostly menší i větší cihelny. Ta nejstarší existovala od roku 1749, označována byla jako Svatotomášská (podle dvora Sv. Tomáše v její blízkosti) a nacházela se přibližně v místech dnešních ulic Grohova, Gorkého a Úvoz. Další cihelna byla na Konečného náměstí (v místě Základní školy Úvoz a také ulice Žižkova) a dále v prostoru dnešních ulic Bratří Čapků a Grohovy. K těžbě hlíny zřejmě docházelo i při jižním úpatí Kraví hory a v blízkosti dnešního náměstí Míru. Všechny cihelny zanikly koncem devatenáctého či počátkem dvacátého století, kdy do těchto míst dospěla výstavba brněnských ulic, dílna v okolí dnešní Trýbovy ulice však existovala až do padesátých let dvacátého století. Právě tady byl náhodně objeven slovanský hrob z období Velké Moravy, přibližně z devátého století. Kromě keramických milodarů měl u sebe pohřbený jedinec ještě kostru psa a koně.

Cihelna v místech dnešního Úvozu a Čápkove, pohled směrem ke Grohově. Záběr vznikl snad ve druhé polovině 19. století. Foto Archiv města Brna

Pohled z roku 1866 na sever Brna z věže kostela sv. Jakuba. Vpředu je patrný Červený kostel, vzadu cihelna na úpatá zcela holé Kraví hory. Foto Archiv města Brna.

Pohled z kostela sv. Petra a Pavla na hrad Špilberk z počátku 20. století, v pozadí jsou vidět holé vyvýšeniny Žlutého kopce a Kraví hory, v pravé části obrázku je patrný rozsáhlý hliník cihelny na Úvoze. Laskavě poskytla Zuzana Baarová.

Dvacátého března 1878 se podařilo ustavit Zalesňovací a okrašlovací spolek v Brně, jehož účelem bylo „v obvodu obce brněnské a v okolí jejím zalesňování a vysazování příhodná místa okrašlovati, veřejné sady zřizovati a udržovati“. Prvním předsedou spolku se stal Christian d’Elvert a sekretářem soudní adjunkt Ludvík Odstrčil, jež si spolu s řadou spolupracovníků vytknuli první úkol: zalesnění Kraví hory, která by Brno chránila před nejčastěji vanoucími větry. Spolek vzápětí ujednal s přilehlou obcí Žabovřevsky dohodu o poskytnutí sedmdesáti jiter pozemků (asi 40 hektarů), které mohly být zalesněny, upraveny na cesty a doplněny lavičkami. Podle úmluvy se nemělo na této ploše čtyřicet roků nic těžit, až poté připadla polovina dřevní hmoty obci a polovina spolku.

Kraví hora se tak stala cílem řady výletníků, kteří zde dokonce nalezli zdroj levného, ale dobrého občerstvení. Poblíž prachárny totiž v 19. století stávala strážnice s kantýnou, kde bylo občas k dostání pivo, jinak i levné víno, hořká nebo kmínka a jednoduché občerstvení, např. chleba s tvarůžky či se salámem. Ve všední dny se tato „občerstvovna“ stávala útočištěm karbaníků, především z řad řemeslných mistrů.

Zdejší pastviny, políčka i drobné zahrádky byly už tehdy ideálním místem pro pouštění oblíbených draků. Není proto divu, že hosté zde vysedávali až do hlaholu polnice oznamující večerku vojenské posádce na Špilberku. Rodinné výlety na Kraví horu určitě patřily k nejkrásnějším zážitkům, tehdy jinak hodně těžkého života.

Odpolední idylka na zahrádce hostince v tehdejší ulici Dr. Macků 88, dnes Údolní a V-klub. Foto Archiv města Brna

Ostatně nechejme promluvit Leopolda Mazura a jeho dějiny hostinských živností v Brně: Jakmile přišli Charváté z jihu se srpy, kosami a hráběmi a dali se do žití vlnících se lánů, které sahaly až k samému městu, vjela do brněnské mužské mládeže draková horečka. Projevovala se kleptomanií: ztrácely se lišty, rákosky, papír a motouz, lepidla, dokonce rýžový škrob a pšeničná mouka. Z uzmutých věcí prováděna výroba draků ve velkém. Hoši nebyli trpěni doma a bylo vidět jejich hloučky všude, na chodbách, u půdy, na dvoře a v průjezdech, ovšem k nevelké radosti domovníků. Když byl takový drak hotov, byl podroben důkladné a nemilosrdné prohlídce ostatních. Často pak bylo slyšet zdrcující úsudek: "Ty troubo, dyť ten drak má špatnou váhu, jak může lítat?"

Když byl drak po hrozné piplačce hotov a za ušetřené krejcárky ze spořitelničky koupen motouz, prohodil jednoho dne otec: "Děti, zítra půjdeme pouštět draka." Při tom pohlédl šelmovsky na maminku. "No, myslíš snad mne? To bych si vyprosila, já nejsem žádný drak." Otec ovšem maminku hned uklidňoval a maloval ji živě, jak si na prachovně pochutná.

A tak hned druhého dne po obědě vydala se celá rodina s přátelstvem po Údolní na Kraví horu. Bývala tam společná pastviska, plná pupav a ještě více pejchavek, ale nejvíc kravěnců, v nichž se váleli modře lesklí chrobáci.

Paní a děvečky našly si místečko, kde se posadily, pletly a háčkovaly a ovšem též — ba nejvíc — klepaly. Otcové hráli si s draky a snažili se dostati je do výše. Ale jaký teprve byl nářek a brekot, když drak si usmyslil a přímo po hlavě zaryl se do země a bylo po něm. Nebo, když se strhal motouz a drak navždy zmizel.

Jakmile zapadlo sluníčko za jundrovské kopce, šlo se do kantýny, lépe řečeno do zahrádky. Tam se posadili k prostým stolům na stejně prosté lavice. Večeře — chléb s máslem a s tvarůžky, které mnohdy doslovně utíkaly z talíře a k tomu tuplák piva — chutnala znamenitě. Zatím se již setmělo a kantinský přinesl "fakule". Zavládlo slavnostní ticho, rušené jen cvrkotem cvrčků a šepotem listí. Krásně se neslo volání střídaných stráží: "Stůj, kdo tam? Stráže dál!" Unavené děti položily hlavy matkám do klína a podřimovaly a na tuto idylu svítily hvězdy a jasné nebe…

Od Špilberku zazněla náhlá krásná melodie večerky. Platila vojákům, ale byla též znamením k odchodu hostí. Šlo se hromadně z kopce kolem rasovny, kde chycení psi strašlivě vyli, kolem popraviště, kde zhynul rukou katovou naposled v lednu 1866 vrah Czappek, kolem kapličky Františka Xaverského, kde bydlil mýtný a dlouhou starou Švábkou, donedávna zvanou Údolní, k domovu. Tyto výlety, z nichž mnohých jsem se zúčastnil, byly nesporně nejkrásnější, které jsem prožil a utkvěly mi provždy v paměti.

Panoramatický pohled z Kraví hory na Brno, především podél ulice Údolní na Německou úřednickou čtvrť (po kliknutí se panorama zvětší). V popředí jsou patrná novorenesanční kasárna a cihelna, úplně vpravo je oblíbená restaurace "Moravenhaus". Reprodukce z publikace Brno - staré pohlednice IV.

Část situačního plánu Brna (1:11 520) z roku 1900, kdy se tvořila tzv. německá úřednická čtvrť kolem křižovatky Údolní-Úvoz. Laskavě poskytl V. Walter.

Ačkoli měl Zalesňovací a okrašlovací spolek v roce 1878 pouze tři sta členů, dokázal vysadit přes 50 tisíc sazenic listnatých i jehličnatých stromů. Následujícího roku byly na Kraví hoře zalesněny další plochy (200 tisíc sazenic) a zároveň se začal budovat park v Pisárkách (Wilsonův les), na Červeném kopci či v okolí Žabovřesk. Spolek v této záslužné činnosti pokračoval až do první světové války, po roce 1918 však začal upadat a v době hospodářské krize ve třicátých letech 20. století zcela zanikl.

Neznamená to však, že by Kraví hora byla zcela osázena stromy. Na rozdíl od Wilsonova lesu se na jejích svazích nacházela drobná políčka a zemědělsky využívané louky i v první polovině 20. století. Pamětníci například dodnes hovoří o zeleninových plantážích bulharského přistěhovalce pana Cvetkova v místech dnešní Základní školy Úvoz, políčcích na svahu u náměstí Míru a nebo o zahrádkách přímo pod vrcholem kopce.

Tvář jižních svahů Kraví hory měnila i stále intenzivnější výstavba činžovních domů. Zedníci, klempíři a pokrývači postupovali podél ulice Údolní, bratří Čapků a nahoru Úvozem za Tvrdého ulici již od devadesátých let 19. století. V roce 1888 byla zbořena kaple sv. Františka Xaverského na dnešní křižovatce ulice Údolní a Úvoz (tehdy zde končila ulice Švábka). Vystavěna byla v letech 1755 až 1758, už roku 1784 však byla zrušena, vzápětí přeměněna na mýtnici a o sto let později úplně zrušena.

Na nároží Údolní-Úvoz vznikla novorenesanční kasárna (dnes Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií Vysokého učení technického), na kterou navázala výstavba tzv. Německé úřednické čtvrti (Beamtenheim) – novorenesančních a zejména secesních vil, jež do roku 1909 vytvořily kompaktní zástavbu kolem ulic Všetičkovy, Jiříkovského, Zachovy a přilehlé části ulice Tvrdého.

Tzv. Fischerova cihelna v místě dnešní Trýbovy ulice. Foto Archiv města Brna.

Plán Brna (1:10 000) z roku 1914 (nakladatelství Barvič & Novotný) zachycuje rozrůstající německou i českou úřednickou čtvrť, nový vodojem v místě dnešní Hvězdárny, chemický pavilon Německé techniky a tři malé cihelny na úpatí Kraví hory. Laskavě poskytl V. Walter.

Na zkoseném rohu ulic Údolní a bratří Čapků tehdy architekt Ernst Wiesner navrhl tzv. Gutmannovu vilu (postavena 1919-1920), třípodlažní činžovní vilu s podkrovím, která je dnes považována za jeden z prvních příkladů tzv. architektonického purismu, usilujícího o očistu architektonického formálního aparátu na základní tvary. To je patrné především na záměrné vnější skromnosti, pootočení stavby kvůli maximálnímu využití slunečního světla a vnitřním uspořádání.

Zatímco středověký vodovod Cimpl dávno zanikl, v roce 1912 se přímo na vrcholu Kraví hory objevil základ vodojemu s dolní přečerpávací stanicí (dnes Středisko volného času Lávka), který byl v provozu až do poloviny šedesátých let 20. století. Součástí celého systému se v roce 1924 stal také vodojem o objemu 5000 metrů krychlových (v těsné blízkosti Hvězdárny), jenž dodnes distribuuje vodu do větší části Králova Pole, Žabovřesk, Černých Polí, západní a severní části centra města. Pokud vás při procházce zaujme rovný „plácek“ v jeho těsné blízkosti, který slouží jako hřiště, pak vězte, že se jedná o místo, kde může v budoucnu vzniknout druhý, podobně důležitý vodojem.

Tzv. Jančův plán velkého Brna (1:11 520) z roku 1926, na kterém se rýsuje již známá podoba Masarykovy čtvrti. Ještě ale neexistuje zástavba kolem náměstí Míru a v oblasti Cimplu na rohu Údolní-Grohova končí tramvajová linka č. 4 jedoucí od roku 1904 přes centrum z Juliánova.. Laskavě poskytl V. Walter.

Pohled na Německou úřednickou čtvrť Beamtenheim zachovaný na pohlednici snad ze dvacátých let 20. století. Reprodukce z publikace Brno — staré pohlednice IV.

Velkoryse řešený, symetrický komplex České techniky od architekta Josefa Bertla (1866-1955), dnes sídlo Fakulty stavební Vysokého učení technického. Škola byla zřízena císařem Františkem Josefem I. již roku 1899 (jako první právě fakulta stavební), paralelně s ní v Brně existovala od roku 1873 Německá technika se sídlem na dnešním Komenského náměstí (zrušena 1945). V areálu novorenesančních budov slavnostně otevřených v roce 1911 najdete tzv. Kladivovu observatoř a také historicky nejstarší referenční tíhový bod na českém území (v budově "A"). Součástí je "Chemický pavilon" postavený roku 1914 (na snímku), který od tohoto komplexu budov odděluje ulice Žižkova. Na stavební fakultu na ulici Veveří 95 dnes dochází 4 a půl tisíce studentů, kterým se věnuje na šest set zaměstnanců. Foto Jiří Dušek.

V letech 1909 až 1913 v domě číslo 62 a od roku 1913 až do roku 1931 v domě číslo 52 na ulici Údolní bydlel Viktor Kaplan, objevitel nového typu vrtulové vodní turbíny s nastavitelnými lopatkami. Zaměstnán byl jako profesor na "Císařsko-královské německé vysoké škole technické v Brně" na Komenského náměstí na katedře nauky o strojích a strojírenství, vlastní laboratoř pak byla situována ve sklepě budovy tzv. Nové techniky na Joštové (vedle Červeného kostela). Pobyt Viktora Kaplana mj. připomíná busta na rušné křižovatce ulic Údolní a Úvoz.

V roce 1921 mělo Brno „jenom“ 210 tisíc obyvatel, v roce 1937 přesáhlo hranici 300 tisíc. Stavět se začalo v oblasti dnešního náměstí Míru. V těsném sousedství Wilsonova lesa vznikla v posledních letech rakousko-uherské monarchie Česká úřednická čtvrť – jako protiváha Německé úřednické čtvrti (zajímavý důkaz tehdejšího česko-německého soupeření). Kolem roku 1922 existovala vilová zástavba ulic Krondlovy, Tichého a Gogolovy, jenom o pár roků později ulice Klácelova, včetně Sušilových kolejí pro katolické studenty (vystavěných spolkem Sušil).

Ojedinělou akcí se stala základní škola na náměstí Míru projektovaná architektem Bohuslavem Fuchsem a na Lerchově ulici Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje – Ústavu pro mentálně postižené děti, na které navázalo zřízení školy a následně Řádového dívčího gymnasia.

Od roku 1922 se stavěly koleje dotované z daru hraběte Václava Kaunice na dnešní ulici Mučednické, první studenti se do nových ubikací nastěhovali již 5. listopadu 1923, slavnostní otevření Kaunicových studentských kolejí se uskutečnilo 24. května 1925 v rámci oslav 25. výročí založení České vysoké školy technické v Brně. Koleje pak sloužily jako domov studentů s čilým společenským, kulturním a sportovním ruchem až do 17. listopadu 1939.

Gutmannova vila postavená v letech 1919 až 1920 na rohu ulic Údolní a bratří Čapků je jednou z mnoha funkcionalistických staveb v oblasti Kraví hory. Foto Jiří Dušek.

Tzv. Jančův plán velkého Brna (1:11 520) z roku 1937. Na Kraví hoře se objevily první zahrádkářské kolonie a oproti dnešnímu stavu přebývá jen cihelna v místech dnešní Základní školy Úvoz a naopak chybí koupaliště a zástavba vojenských baránů. Laskavě poskytl V. Walter.

Původně Ústav pro mentálně postižené děti otevřený roku 1925 na popud Marie Růženy Nesvadbové (1878-1963) na Lerchově 65. V přízemí byly provozní místnosti, v prvním a druhém patře pokoje dětí, ve třetím patře bydlely řádové sestry. Kapacita tohoto ústavu byla 80 lůžek. V roce 1927 zde byla otevřena pomocná škola, kde se děti učily nejen číst, psát a počítat, ale také dalším dovednostem, takže se mohly zapojit do běžného života. V roce 1928 byla založena Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje, která od roku 1933 provozovala i Řádové dívčí gymnázium — k tomuto účelu byla na Lerchově 63 přistavěna nová školní budova. V říjnu 1940 byly budovy zabrány jednotkami SS, následně Rudou armádou, na přelomu let 1949 a 1950 byly postižené děti převezeny do Stojanova na Velehradě a do Filipova u Rumburka. Budovy krátce sloužily Československé lidové armádě, poté jako klasická základní a střední škola (gymnázium). V roce 1991 byly navráceny Kongregaci sester sv. Cyrila a Metoděje, která zde provozuje Cyrilometodějskou církevní základní školu, od roku 1996 i Cyrilometodějskou střední pedagogickou školu a osmileté gymnázium. Foto Jiří Dušek.

Stavební ruch gradoval na počátku třicátých let 20. století a brněnský funkcionalismus dosáhl svého vrcholu i v Masarykově čtvrti. Zatímco v centru Brna se tehdy budovaly nejrůznější reprezentativní budovy spojené s novou správní, politickou i hospodářskou funkcí města, na Kraví hoře vznikla celá řada obytných staveb, převážně rodinných domů. V nich přitom našla domov česká „střední vrstva“, do které patřilo množství vysokoškolských profesorů, vědců, státních úředníků a nebo architektů. Dlužno podotknout, že po druhé světové válce se naopak Kraví hora stala příkladem „buržoazní rozmařilosti“, který měla napravit výstavba několika socialistických paneláků.

Na dnešní náměstí Míru byla v roce 1929 přivedena z ulice Údolní tramvajová linka číslo 4 (předtím končila na Grohové) a v roce 1930, u příležitosti 1500. výročí od smrti svatého Augustina, byl vysvěcen základní kámen stejnojmenného kostela. Ten byl i s padesát metrů vysokou věží postaven podle projektu Vladimíra Fischera do roku 1935.

Mezi skvosty meziválečné architektury lze zařadit především dvě vily: Fuchsův rodinný dům (1927-1928) na ulici Hvězdárenská a Slavíkovu vilu (1930-1932) na ulici Tůmova. První z nich má podobu dvoupatrového domu s železobetonovým skeletem na čtvercovém půdorysu. Uvnitř bychom nalezli rozsáhlou halu (ozdobenou obrazem Emila Filly), zimní zahradu a tehdy moderně zařízenou kuchyni. Fuchsův rodinný dům je příkladem funkcionalismu, který bere ohled na estetiku a snaží se vytvořit psychicky příznivé prostředí. Důležité je poznamenat, že stavitel Bohuslav Fuchs v Brně vytvořil taková díla jako hotel Avion na České ulici, městské lázně na Zábrdovické ulici, Masnou burzu na Masné, Moravskou banku na náměstí Svobody (spolu s E. Wiesnerem), Zemské vojenské velitelství na Kounicově (dnešní „Rohlík“) a mnohé další.

Slavíkova vila byla navrhnuta architektem Josefem Kranzem. Má podobu třípodlažního domu se zaobleným nárožím a předsazeným kubusem s trojicí sloupů. Značná pozornost byla věnována i zahradě – terásky z neopracovaných kamenů a skalky vytvářely zajímavý estetický dojem. Dodejme, že ing. Antonín Slavík sehrál význačnou roli v rozvoji brněnského Radiožurnálu, jehož se stal ředitelem a vtiskl mu tak na svou dobu velmi osobitou podobu.

Podobným případem může být i malá činžovní vila architekta Josefa Kranze (postavena 1935-1936), kterou najdete na ulici Zeleného 5a, Kudelův rodinný dům na Klácelově 10/Havlíčkova 36, jenž je příkladem tzv. „bydlení v kostce“ (1926-1927), a další stavby na Hvězdárenské, Tůmově a Březinově ulici.

Kraví hora na satelitním snímku z roku 1998 (chybí např. krytý bazén). Zdroj archiv Hvězdárny.

Dvoupatrový rodinný dům na ulici Hvězdárenská 2 představuje významnou funkcionalistickou památku postavenou stavebníkem a architektem Bohuslavem Fuchsem. Foto Jiří Dušek.

Třípodlažní vila se zaobleným nárožím a předsazeným kubusem s trojicí modrošedých sloupů, postavená na ulici Tůmova 15 pro ing. Antonína Slavíka. Foto Jiří Dušek.

Jihozápadní svahy Kraví hory doznaly dnešní podoby už před začátkem druhé světové války. Její severovýchodní část ale měla osud mnohem komplikovanější. V roce 1849 bylo v Brně založeno německé technické učiliště, ze kterého se po několika desetiletích vyvinula Německá technika. V roce 1899 pak vznikla c. k. Česká technická vysoká škola Františka Josefa v Brně, jež od roku 1911 sídlila v nové budově na ulici Veveří (dnes Fakulta stavební Vysokého učení technického).

Po vzniku samostatného Československa a založení Masarykovy univerzity se začala realizovat myšlenka rozsáhlého kampusu Masarykovy univerzity na východním svahu Kraví hory a přilehlých pozemcích mezi ulicemi Veveří a Kounicovou. Velkoryse pojatý návrh architekta Aloise Dryáka počítal s Akademickým náměstím ohraničeným budovami filozofické, právnické a přírodovědecké fakulty, ale i centrální knihovnou, budovou státní konzervatoře a rozšířenými prostorami Vysokého učení technického.

Jako první začala v roce 1928 vznikat Právnická fakulta (položení základního kamene přihlížel i prezident Masaryk), další výstavba se však vlekla díky sporům o pozemky, rozdílným požadavkům obou vysokých škol a také hospodářské krizi. Poslední ránu Akademické čtvrti na Kraví hoře přivodila druhá světová válka. I když se od roku 1946 opět uvažovalo o pokračování stavby univerzitního kampusu, nakonec se pozornost zaměřila na úplně jiné místo Brna – do Bohunic. Nejdříve měla přijít na řadu Lékařská fakulta, základní kámen nové nemocnice byl ale položen až v roce 1969, přičemž zázemí pro studenty začalo vznikat teprve počátkem 21. století… Budova Právnické fakulty, která je jediným torzem původních ambiciózních plánů, pak po čtyři desetiletí sloužila pro potřeby Vojenské akademie Antonína Zápotockého.

Zahrádky na Kraví hoře, stejně jako „areál“ VUT představují nepřístupné, relativně tajemné území v oblasti Kraví hory. Nechybělo přitom moc, aby se zde rozkládal obří kampus Masarykovy univerzity. Foto Jiří Dušek.

Nakonec se ale oblast vyhrazená pro kampus Masarykovy univerzity „zastavění“ přeci jenom dočkala. Za druhé světové války zde vznikla celá řada baráků pro německou vojenskou posádku, která pak docházela do Kaunicových studentských kolejí. Pamětníci mohou vyprávět nejen o zpěvu německých vojáků, podle kterého šlo zjistit, zda se bude popravovat, a nebo o nekonečném počítání výstřelů z malorážky. Jedna kulka byla pro jednoho zavražděného.

Z této doby také pocházejí jednoduché protiletecké kryty, dnes ukryté pod asfaltovými parkovišti areálu. Tzv. „likusáky“ se od padesátých let 20. století staly jedním z center „komunistické“ vojenské katedry, kterou do roku 1989 prošli všichni brněnští vysokoškolští studenti. Areál nyní náleží Vysokému učení technickému a slouží především ke komerčním pronájmům soukromých firem.

Chrám sv. Augustina v Brně tvoří nejen dominantu náměstí Míru, ale i Kraví hory a celého Brna. Jeho kořeny sahají do roku 1930, kdy se konaly oslavy 1500 let od smrti mučedníka sv. Augustina. Základní kámen byl na tehdejším Babákově náměstí položen 28. srpna 1930, železobetonovou stavbu vyplněnou cihlami navrhl Vladimír Fischer, kostel 5. května roku 1935 vysvětil sám brněnský biskup. Farní chrám má tři lodě, s půlkruhovitým kněžištěm. Nad hlavním oltářem stojí velký bronzový kříž akademického sochaře Axmana, zdobená okna prof. Süssera z Brna pak vystihují život sv. Augustina. Kostel má na délku 34 metrů v největší šířce téměř dvacet metrů a pojme jeden a půl tisíce věřících. Věž je vysoká padesát metrů, 32 metrů nad chodníkem se nachází terasa. Na vrcholu jsou umístěny čtyři zvony – Augustin, P. Maria Těšitelka, sv. Monika, sv. Josef – poháněné elektrickým proudem. Na zřejmě předválečném záběru je také patrné, kde tenkrát stávala konečná stanice tramvaje č. 4. Na dnešní místo se přestěhovala až při rekonstrukci náměstí Míru v šedesátých letech 20. století. Foto Archiv města Brna.

Druhá světová válka a německá okupace však zasáhla také do života obyčejných obyvatel. Školní budovy na Lerchově ulici musely být vyklizeny pro potřeby jednotek SS. Stejný osud sdílelo Biskupské gymnázium, zatímco Kaunicovy studentské koleje byly přeměněny na policejní věznici brněnského gestapa a jeho popraviště, v Sušilových kolejích našla útočiště německá kriminální policie.

Od července 1940 do dubna 1945 prošlo Kaunicovými kolejemi na 35 tisíc antifašistů, českých vlastenců převážně z Moravy, drženi zde ale byli i zajatí sovětští, angličtí a američtí vojáci... Jejich cesta odtud vedla do nacistických věznic a koncentračních táborů, několik stovek z nich bylo popraveno přímo v areálu kolejí. Za všechny lze jmenovat jedenáctiletého Miloše Prudila, syna lesního dělníka z hájenky Karlov u Prosetína, jenž byl popraven s oběma rodiči v první polovině dubna 1945… Utrpení všech mučedníků v Kaunickových kolejích, které dnes opět slouží svému původnímu účelu (Veterinární a farmaceutická univerzita Brno), připomíná památník a historická expozice.

Křížení chodeb v protileteckém krytu vybudovaném německou armádou na sklonku druhé světové války v masivu Kraví hory. Dnes se do nich vstupuje z ulice Úvoz. Foto Baran-Francán, laskavě poskytl Aleš Svoboda.

Bohužel stejně ostudné chování – tentokráte sovětských osvoboditelů – připomíná měděná deska věnovaná Sergeji Vojcechovskému. Tento ruský generál se za první světové války připojil k československým legiím, v roce 1921 vstoupil do československé armády, kde byl ve třicátých letech povýšen na zemského velitele. V květnu 1945 byl ale zadržen sovětskými bezpečnostními jednotkami a odvlečen na Sibiř. I když se jednalo o československého občana, naše vláda nepodnikla nic na jeho záchranu – zemřel v jednom z koncentračních táborů nejspíš v roce 1951.

Za druhé světové války se ale člověk vydal i do útrob Kraví hory: Z ulice Úvoz a Grohova byly od roku 1944 raženy protiletecké kryty na ochranu místních obyvatel. Nebyly sice nikdy dokončeny, ale alespoň v některých částech jsou dodnes dochovány a ve výjimečných případech i přístupny veřejnosti. Další části jsou zasypány (především na úpatí skalního výchozu na ulici Grohova), o jejich stavu není nic známo a na své znovuobjevení stále čekají… Pokud vůbec existují. Mělké protiletecké zákopy byly také v oblasti dnešního koupaliště a nebo Gymnázia Matyáše Lecha.

Snímek křížení Grohovy a bratří Čapků (pořízený v roce 1957) ukazuje, že Kraví hora tehdy sahala až těsně k bytové zástavbě. Foto Archiv města Brna.

Pohled do Grohovy ulice od ulice Čápkova před seříznutím skalního masivu Kraví hory v letech 1957 až 1959. Foto Archiv města Brna.

Další z pohledů do Grohovy ulice. Záběr vznikl 6. listopadu 1957. Foto Archiv města Brna.

Je patrné, že ještě v šedesátých letech 20. století Kraví hora patřila do běžného života místních obyvatel. Foto Archiv města Brna.

Poválečná doba se nejdříve soustředila na obnovu poškozených budov. Ne však na dlouho. Někdejší Zemské vojenské velitelství („Rohlík“) se stalo sídlem Vojenské akademie Antonína Zápotockého. V dnešním areálu Vysokého učení technického – bývalých provizorních barácích německé armády na východním svahu Kraví hory – sídlila Československá lidová armáda, včetně dělostřelectva a tanků, které bylo možné v padesátých letech dvacátého století běžně potkat zaparkované v ulicích Gorkého, Tůmova nebo Hvězdárenská. V šedesátých letech byly do tohoto areálu soustředěny všechny vojenské katedry, kterými povinně procházeli brněnští vysokoškoláci. Z budov Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje na Lerchově byly na přelomu let 1949 a 1950 postižené děti převezeny do Stojanova na Velehradě a do Filipova u Rumburka. Krátce sloužily Československé lidové armádě, poté jako klasická základní a střední škola (gymnázium). Majetkem armády se staly i Sušilovy koleje – Vysokému učení technickému se vrátily teprve v roce 1973, část zahrady s autodílnami však armáda využívala až do počátku devadesátých let dvacátého století.

V roce 1949 začala stavba dvou pozorovatelen na nejvyšším bodě Kraví hory. Zatímco jedna se stala základem pro dnešní Hvězdárnu a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, druhá slouží Masarykově univerzitě. V nenápadné kopuli se přitom až do roku 1967 nacházel největší astronomický dalekohled na území Československa, jenž disponoval zrcadlem o průměru 60 centimetrů. V provozu je dodnes — samozřejmě s moderní elektronikou, pozorují s ním především studenti Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.

Na Kraví horu již padesát roků patří i Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně. Měděná kopule velkého planetária spolu se stromořadím vzrostlých topolů bezesporu představuje jednu z dominant tohoto vrcholu. Foto Pavel Gabzdyl.

V letech 1953 a 1954, kdy svépomocí probíhaly některé úpravy parku, však okolí Hvězdárny vypadalo úplně jinak. Foto Archiv města Brna.

K astronomickému komplexu se v roce 1959 připojila další budova s malým planetáriem, v polovině osmdesátých let 20. století byl položen základní kámen k nové budově velkého planetária (dokončeno 1991) s kupolí o průměru 17,5 metrů, které dnes přestavuje hlavní centrum brněnské hvězdárny.

Počátkem šedesátých let 20. století dostala definitivní podobu i ulice Úvoz a Grohova. Nová činžovní zástavba, základní škola a především široká asfaltová cesta jednoduše „seřízla“ do té doby pozvolný okraj Kraví hory. Skála (původně i mezi domy na ulici Grohova) byla v letech 1958 až 1962 odstřelena a její pata zpevněna kamennou zdí. Vznikl tak strmý kamenný ostroh, jenž umožňuje studovat zajímavou geologickou minulost tohoto území.

Ulice Úvoz při úpravách vozovky, zpevnění svahu Kraví hory a stavbě základní škole se zimním stadionem na počátku 60. let dvacátého století. Foto Archiv města Brna.

Tzv. dům Veveří 75a v bývalé cihelně, v pozadi budova Vysokého učení technického. Dnes na stejném místě stojí Základní škola Úvoz a bytová zástavba na rohu ulic Žižkova a Úvoz. Foto Archiv města Brna.

Krátce poté se přistoupilo k parkovým úpravám — tradiční zemědělská velkovýroba byla definitivně zrušena, zůstaly jen menší zahrádky, nad Údolní a Grohovou byly ve svahu upraveny cesty a hustě rostoucí keře zde časem vytvořily romantická a někdy i roztomile ponurá zákoutí. V šedesátých letech byl navážkou srovnán svah u náměstí Míru a vzniklo jezírko, původně napájené z vodojemu, dnes pouze dešťovou vodou. Prudké svahy přivrácené ke Slunci, které do té doby hostily téměř stepní květenu, pak nahradily běžné traviny. Jediné, co přetrvalo, jsou opalující se jednotlivci i dvojice.

Na ulici Žižkova, mezi tzv. Tomášským dvorem a secesními budovami Vysokého učení technického, byla od padesátých letech 20. století rozšiřována budova Akademie věd. Na zdejším Ústavu přístrojové techniky se vzápětí zrodila celá řada unikátních zařízení – například stolní elektronový mikroskop (A. Delong, V. Drahoš), a byl zde také instalován ve své době jeden z nejvýkonnějších počítačů (o rozloze několika sálů a výkonnosti dnešního stolního počítače). Dnes zde sídlí celá řada akademických pracovišť, kromě Ústav fyziky materiálu i Historický ústav, Ústav pro jazyk český, Ústav analytické chemie, Ústav živočišné fyziologie a genetiky a další.

Vlastní příběh mají i rozsáhlé kolonie zahrádkářů, které po druhé světové válce zaplnily celou východní stranu Kraví hory. Ty první se podél ulice Tůmova objevily už ve třicátých letech dvacátého století, zbytek oblasti využíval především nedaleký Tomášský dvůr na ulici Veveří, pouze v oblasti dnešní Hvězdárny existoval menší upravený prostor, zárodek budoucího parku. K překotné expanzi zahrádkářů došlo až v padesátých letech 20. století, kdy zahrádky obklopily provizorní německé kasárny, využívané Československou lidovou armádou. Jako poslední odolalo heřmánkové pole podél ulice Žižkova, které bylo zabráno až na sklonku šedesátých let.

Skalní výběžek na Grohově v roce 1959. Foto Archiv města Brna.

Parkové úpravy nad ulicí Grohovou v roce 1959. Foto Archiv města Brna.

Park Kraví hory kolem roku 1962, pohled směrem od náměstí Míru, na obzoru je patrná Hvězdárna s tehdy čerstvě dostavěným malým planetáriem. Foto Archiv města Brna.

Zahrádky ve svých počátcích bývaly i jakýmsi společenským střediskem. Na bráně byla tabulka, kdy jsou veřejně přístupné, na prostranství ve střední části bylo pískoviště, houpačky, lavičky a dřevěný stánek s občerstvením. Daly se zde pronajmout tenisové kurty a návštěvníci si mohli kupovat nejrůznější zahrádkářské potřeby jako byl hnůj, stromky apod. V létě se zde pořádaly taneční zábavy s lampiony. Pro veřejnost se však definitivně uzavřely někdy v 50. letech dvacátého století a klíč pak dostali jen členové Svazu zahrádkářů.

Okolí Kraví hory tenkrát mělo i svého stálého strážníka, který chodil na pravidelné obchůzky a kterého obyvatelé dobře znali. Jak dokládá jedna z pamětnic, při podvečerní cestě z divadla jej zpravidla potkali, pozdravili a někdy i prohodili pár slov. Ulice chodíval pravidelně čistit tentýž metař. Měl hlubokou bednu na vysokých kolech a v ní pometlo s lopatou, v zimě i písek na posyp chodníků. V létě, když bylo pěkné počasí, si sedl na mez u zahrádek v Lužické ulici a v poledne jedl svačinu. V horkých dnech požádal občas o vodu. Mnohdy byl dokonce počastován právě dopečenou buchtou.

Moderní technologie, architektonicky zajímavé stavby i romantická zátiší – to všechno dnes najdete na Kraví hoře. Foto Pavel Karas.

Kdo, kdy a za jakým účelem vysadil jednu z dominant Kraví hory již zřejmě nezjistíme. Řada topolů na východním svahu Kraví hory je však zcela nepřehlédnutelná. Foto Jiří Dušek.

Téměř zapomenutou vzpomínkou na tuto dobu jsou i zbytky Tomášského dvora, jež měla jako poslední v pronájmu rodina ing. Podivínského. Před druhou světovou válkou odtud každý večer vyjížděl koňský povoz s konvemi mléka, které se rozváželo po okolních ulicích. Pamětníci dokládají, že děti tehdy vybíhaly před dům, a nechaly si nalévat požadované množství mléka. Koně však v Tomášském dvoru zůstali – nyní zde sídlí jezdecký klub Tělovýchovné jednoty Moravan, jenž pořádá pravidelné závody v parkurovém skákání. Součástí je pískové závodiště a neobvyklé nejsou ani rekreační vyjížďky koní v parku Kraví hory.

Na jižní straně Kraví hory, kde byl roku 1975 dokončen svažitý Areál zdraví Tělovýchovné jednoty Moravská Slávia (projekt M. Kramoliš) se saunou, bazénem a slunečními loukami s nezaměnitelnými výhledy na Brno. Koupaliště bylo od roku 2001 rozsáhle rekonstruováno (ateliér D.R.N.H.) – v roce 2004 byl otevřen krytý bazén v podobě jednoduché budovy, s dřevěnou kostrou a skleněnou obvodovou zdí, doplněný vnějším areálem. Pro návštěvníky jsou nyní připraveny dva nerezové vnitřní bazény s kapacitou 165 lidí, jež doplňuje řada vodních atrakcí, vířivka, parní komora a poněkud netradiční společné šatny. Venkovní prostory s jedním bazénem o délce 50 metrů pojmou za příznivého počasí až 2000 lidí, pro které je navíc připraven nádherný výhled na panorama jižní části města Brna, včetně pevnosti Špilberk a Žlutého kopce.

Stavba koupaliště a sauny na Kraví hoře (snímek snad z roku 1970). Někde v těchto místech se dle pamětníků nacházel i vstup do protileteckého krytu z druhé světové války. Foto Archiv města Brna.

Projekt letního koupaliště byl vypracován v roce 1969 a podle původní koncepce jej měl doplnit plavecký bazén v délce 50 m. Tento záměr však nebyl nikdy realizován. Foto Archiv města Brna.

V pozadí je patrná stavba sauny (dnes restaurace V-klub) a montované domky, zřejmě poskytující útočiště stavebním dělníkům, ze které se později stala "vykřičená" hospoda Monte Bú. Foto Archiv města Brna.

Oddíl národní házené Draken Brno vznikl v roce 1959 při Základní devítileté škole Lerchova, v roce 1979 přešel pod Tělovýchovnou jednotu Tábor Brno, nyní představuje jedno z největších českých házenkářských uskupení. Zaměřuje se především na práci s mládeží ve dvou desítkách nejrůznějších družstev, dokonce se účastní druholigových soutěží. Foto Jiří Dušek.

Tím ale sportovní nabídka Kraví hory rozhodně neskončila. V jižní části jejího vrcholu vznikla již v průběhu sedmdesátých let 20. století sportoviště Vysokého učení technického – nejdříve tenisové kurty, od roku 1972 softbalové hřiště, které bylo v roce 1979 rozšířeno pro potřeby baseballu. Za Základní školou Úvoz byl v polovině osmdesátých let 20. století postaven školní zimní stadion, na kterém vyrostla celá řada významných hokejových hráčů i krasobruslařů.

V roce 1959 vznikl při Základní devítileté škole Lerchova Oddíl národní házené Draken Brno, který dnes představuje jedno z největších českých házenkářských uskupení. Zaměřuje se především na práci s mládeží ve dvou desítkách nejrůznějších družstev, dokonce se účastní druholigových soutěží.

Pod vodním areálem bylo zřízeno Středisko pro pěstování léčivých rostlin Masarykovy univerzity, kde se na ploše jednoho hektaru kultivují léčivé, toxické i aromatické rostliny, využívané pro pedagogické, výzkumné a zdravotně-výchovné účely. Již tradicí se přitom staly pravidelné výstavy, během kterých si lze prohlédnout celý areál a dokonce zakoupit sazenice některých rostlin.

Podivuhodné pohledy nabízí i Středisko pro pěstování léčivých rostlin Masarykovy univerzity nedaleko náměstí Míru. Foto Jaroslav Luner.

Volně přístupné kynologické cvičiště. Foto Jiří Dušek.

Dávno zaniklou prachárnu se strážnicí a kantýnou na sklonku 19. století vystřídal skromný hostinec, který se na v devadesátých letech 20. století proměnil v „zaplivaný pajzl“ Monte Boo, naštěstí brzo přestavěný na lepší restauraci V-klub.

Ve stejné době se na Lerchovu vrátily církevní školy, Gymnázium Matyáše Lercha se začalo specializovat na výuku ve francouzštině a v roce 1996 dostalo nově postavenou budovu na Žižkově ulici. Rekonstrukcí prošla Základní škola na náměstí Míru, stejně jako vysokoškolské koleje na Klácelově i Mučednické.

I přes veškeré změny tak Kraví hora zůstává i počátkem 21. století podivuhodnou oázou klidu v centru půlmilionového města. Tramvaj číslo čtyři vás sem z ulice České – stejně jako před sto roky – zaveze za pouhých deset minut. A davy v zimě sáňkujících dětí, rozkvetlé jarní louky, opalující se mládež v létě a desítky třepetajících se draků na podzim jsou toho po celý rok tím nejkrásnějším důkazem.

Gymnázium Matyáše Lercha původně sídlilo na náměstí Míru, v budovách Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje. V průběhu sedmdesátých let dvacátého století se zařadilo mezi největší středoškolské ústavy na Moravě. Po navrácení budov bylo v roce 1996 otevřeno nové gymnázium na ulici Žižkova — ve vestibulu najdete fontánu sochaře J. Šimka doplněnou drátěným "stromem poznání". Dnes tuto školu s rozšířenou výukou cizích jazyků navštěvuje téměř tisíc studentů, o které se stará osm desítek pedagogů. Její součástí je tělocvična otevřená v roce 2002, ve které se nachází squashový a tenisový kurt, gymnastický sál a posilovna. Foto Jiří Dušek.

Moderní technologie, architektonicky zajímavé stavby i romantická zátiší – to všechno dnes najdete na Kraví hoře. Foto Jiří Dušek.

Sborník Brno v minulosti a dnes, roč. 4, 1962, s. 181-186

Dějiny Masarykovy čtvrti, Občanské sdružení Masarykova čtvrť

Historie města Brna, www stránky magistrátu Statutárního města Br-na

Encyklopedie města Brna, http://encyklopedie.brna.cz

Karel Altman, Krčemné Brno aneb o hostincích, kavárnách a hotelech, ale také o hospodách, výčepech a putykách v moravské metropoli

Společenstvo hostinských a kavárníků v Brně, K padesátému výročí 1885-1935, Brno 1935

Karel Kuča, Brno — vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Baset, Praha-Brno 2000

Jaroslav Jásek a kol., Vodárenství v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Milpo media, Praha 2000

Jindřich Vybíral, Jan Sedlák, Lenka Kudělková, Jindřich Chatrný, Dagmar Černoušková, Iveta Černá, Slavné brněnské vily, Foibos, Praha 2006

Vzpomínky dr. Aleny Houšťové

« zpět