Mlčící můzy
Jiří Skoupý
Pro mnohé z nás představuje Kraví hora svým povlovným svahem zvedajícím se za masivem Špilberku oázu zeleně a klidu uprostřed hlučného velkoměsta, příležitostný azyl milenců a básníků, kus relativně nedotčené přírody, kde je možné dle libosti nalézt oddech, zregenerovat síly, dopřát přetaženému nervovému systému tolik potřebného odpočinku. A přece byly doby, kdy ticho a klid Kraví hory prořezávaly ostré výkřiky vojenských povelů, zoufalý nářek raněných či mučených…
Kraví hora přitahovala již odnepaměti pozornost vojáků (ať už armád cizích či spřátelených) — zdejší lokalita imponovala výhodnou strategickou pozicí, dalekým výhledem a snadnou dostupností i parcelami vyzývajícími ke stavbě nejrůznějších objektů vojenského určení. Důležitá rovněž byla relativně odlehlá poloha Kraví hory mimo hlavní tepny tehdejší dopravní infrastruktury — netřeba připomínat typicky vojenskou snahu utajovat věci, po kterých obyčejným „civilům“ koneckonců nic není. Pojďme si tedy společně zrekapitulovat osudy Kraví hory s jejím nejbližším okolím v dobách, jež rozkvětu múz básnických i hudebních pranic nepřály…
Pomineme-li obléhání Brna švédskými vojsky v polovině 17. století, pak se vojenské uniformy na Kraví hoře a v jejím okolí začaly ve zvýšené míře objevovat od roku 1770, kdy bylo na celém území vybudováno 5 vojenských pracháren a 2 strážnice. V místech pozdějšího rozdvojení ulic Tichého a Zeleného (již na katastru Žabovřesk) existovaly starší „švédské šance“. Dochované historické dokumenty z roku 1714 lokalizují švédské šance též přibližně v polovině nynější ulice Tomešova nad uvedeným sedlem – jednalo se o útvar bastionového typu ve tvaru čtyřcípé hvězdy, který byl později rozbourán.
Mapa z roku 1672 zobrazuje obléhání města Švédy. Je patrné, že část obranného valu byla i na Kraví hoře. Foto Archiv města Brna.
Vojenský význam Brna i jeho posádky však nadále stoupal, horečné opevňování trvalo až do roku 1748. Tento rok měl pro vojenský život města zvláštní význam Pomineme-li obléhání Brna švédskými vojsky v polovině 17. století, pak se vojenské v Brně bylo totiž zřízeno c. k. generální velitelství pro Moravu, město také navštívila císařovna Marie Terezie; byla to první panovnická návštěva v Brně od roku 1608. Není ostatně divu — ne nadarmo je osmnácté století nazýváno stoletím válek…
Z později vzniklých vojenských objektů je třeba zmínit novorenesanční c. k. zeměbranecká kasárna na nároží ulic Úvoz a Údolní (dnes Fakulta elektrotechniky a informatiky Vysokého učení technického) a budovy České vysoké školy technické z roku 1907 na ulici Veveří (Fakulta stavební Vysokého učení technického). Ve druhém případě se sice nejedná o stavbu ryze fortifikační či kasárenskou, přesto se v pozdějších letech velkolepý palác české techniky několikrát výrazně zapsal do dějin brněnského vojenství.
Významným milníkem v historii vojenských objektů v okolí Kraví hory se stalo vypuknutí první světové války. Brněnští občané ponejvíce rukovali k jednotkám, které byly ve městě posádkou Pomineme-li obléhání Brna švédskými vojsky v polovině 17. století, pak se vojenské byl to především pěší pluk číslo 8 a zeměbranecký pluk číslo 14. Protože se válečná situace nevyvíjela zcela dle představ tehdejších c. k. vojenských velitelů a kdysi tak hrdý a mocný rakouský orel se křečovitě svíjel pod drtivými údery spojeneckých armád, bylo bezpodmínečně nutné nějak řešit kritickou situaci související se zvýšeným počtem raněných transportovaných z frontových obvazišť do zázemí. Stávající brněnské kasárenské a nemocniční budovy záhy přestaly kapacitně vyhovovat; proto byla v prodloužené části Kounicovy (tehdy Giskrovy) ulice nad jezdeckými kasárnami urychleně vybudována a dne 26. dubna 1915 slavnostně otevřena dosud nejrozlehlejší vojenská baráková nemocnice s kapacitou dva tisíce lůžek. Tato dostavba představovala výrazné rozšíření již stávajícího areálu.
V prostoru od konce Zborovské po Kounicovu ulici vznikla před rokem 1909 velká skupina vojenských baráků, doplněná za první světové války další skupinou při ulici Chodská, v blízkosti nových kasáren za vojenským oděvním skladištěm, nazývaným též německy „Mundursdepo“. Třetí část barákové nemocnice byla postavena proti budově tehdejší české techniky, která byla rovněž užívána jako vojenský špitál o kapacitě sedmi set lůžek. Součást areálu představoval i vojenský kostel zasvěcený „Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu“ od architekta Vladimíra Fischera (kostel byl roku 1969 rozebrán a v letech 1993—1995 opětovně postaven v Oslnovicích na Znojemsku).
Pro posílení bojového ducha vojáků byla za účasti důstojnictva i brněnské honorace dne 18. srpna 1916 na volném prostranství mezi baráky odhalena socha „císařpána“ Františka Josefa I. v nadživotní velikosti. Ani toto velkolepé gesto oslavující narozeniny starého mocnáře, spojené s masivní válečnou propagandou, však Rakousku válku nevyhrálo. Obličeje tehdejších „landvéráků“ a válečných invalidů na dochovaných fotografiích ostatně prozrazují cokoliv jiného než fanatické nadšení či chuť sloužit až do roztrhání těla (v případě občanů české národnosti to samozřejmě platilo dvojnásob). Pravděpodobně dávali přednost procházkám po pečlivě upravených cestičkách (tuhá vojenská kázeň platila i zde) a vyhřívání na slunci s vědomím, že ze všech prodělaných válečných štací není město Brno ani zdaleka tou nejhorší…
Jisté je, že severovýchodní svah Kraví hory byl už v době starého mocnářství zcela pod vlivem armádního živlu a tvořil na svoji dobu poměrně rozsáhlý, dnešní terminologií nazývaný „vojenský prostor“. Na Jančově plánu Brna a předměstí z roku 1919 můžeme jeho polohu přibližně vymezit od západní části dnešní ulice Kotlářská (U opatrovny) až po ulici Dobrovského; jeho přirozenou osu pak tvořila ulice Kounicova.
V období první republiky byl prostor pod Kraví horou postupně urbanizován. Z významných staveb, které dramaticky zasáhly do historie (nejen) regionu pod Kraví horou musíme jmenovat budovu právnické fakulty Masarykovy univerzity z roku 1922, fragment nikdy nerealizovaného velkorysého projektu Akademického náměstí. Spisovatel Vojtěch Jestřáb, autor vzpomínkové knihy „Brno, můj amarcord“, vzpomíná na položení základního kamene: „Proti poslednímu nároží techniky, na němž se divoce motával ostrý vítr z Kraví hory, stála na druhé straně ulice obrovská stará lípa, která musela pamatovat švédské obležení města. (…) Svou mohutností doplňovala masiv techniky na protější straně. Není to dlouho, co ji skáceli — prý kvůli dopravě, ale myslím, že spíš to byl vrtoch nějakého jankovitého úředníka. Pro mne je ta lípa nezapomenutelná, protože z její nejspodnější větve jsem se díval na prezidenta Masaryka, kladoucího základní kámen právnické fakulty. A tak jsem za jasného azurového dne viděl tatíčka prezidenta ve světlém obleku poklepávat kladivem na první kámen budovy, kde jsem měl později prožít nejtěžší chvíle svého života.“ Podotýkám jen, že autor neměl na mysli utrpení způsobené přednáškami, zápočty či zkouškami. Ale nepředbíhejme…
Bylo by však mylné se domnívat, že v relativně klidném a mírovém období první republiky umlkl na Kraví hoře křik vojenských povelů a řinčení zbraní. Dejme opět na chvíli slovo Vojtěchu Jestřábovi: „Pro kluky a pro milence byla Kraví hora, už tehdy přezdívaná Monte Bú, ideální terén. Nad Nedělovou cihelnou se daleko táhl vysoký, žlutý slínový břeh, plný prohlubní a děr. (…) V některých místech byly v horním okraji břehu vyhloubeny jakési zatravněné lóže; do jedné z nich jsem si jednou přivedl dívku, kterou jsem o nějakou chvíli před tím oslovil na plošině tramvaje. Ale dávno dřív jsem tu jako školáček, pohodiv někam za keře housle, sváděl četné zákopové války, v terénu skutečně blízkém podmínkám na válečné frontě. Nepřítel se tu rekrutoval z cihlářských dětí, které podobny domorodému indiánskému kmenu měly celý vykotlaný slínový břeh pod svým držením.“
Stavitelé moderně projektovaného areálu Zemského vojenského velitelství (mezi Brňany stále přežívá trefné přízvisko „rohlík“), si pro svoje tvůrčí záměry prostě nemohli zvolit vhodnější lokalitu; vysocí důstojníci československé armády obývající služební byty situované v levém křídle zemského velitelství (jedná se o jižní část budovy, ozdobenou obkladačkami stylizovanými do podoby a tvaru červených cihel) možná nacházeli v útržcích bojového křiku řádících kluků, které k nim občas dolétaly otevřenými okny jejich obývacích pokojů, tolik potřebnou inspiraci. Je docela dobře možné, že některý z těchto vyšších velitelů byl absolventem tzv. „Vysoké inženýrské koleje“ při české technice — v letech první republiky se z řad studentů technických směrů rekrutovala část profesionálního důstojnictva.
Budova právnické fakulty v době, kdy sloužila jako sídlo gestapa (1939 až 1945). Foto Archiv města Brna.
Vchod do Právnické fakulty s říškou orlicí a vojákem na stráži. Foto Archiv města Brna.
Očistný březnový vítr, který vrátil všem německým soukmenovcům naději (jak se o březnové okupaci německými vojsky, operaci „Märzwind“, vyjádřil jeden německý spisovatel), vtrhl silou orkánu i na svahy Kraví hory, kde nenechal ležet kámen na kameni. Ulice Nerudova a Veveří byly ráno dne 15. března 1939 lemovány dlouhými kolonami německých vojenských vozidel plných vojáků v zelených uniformách. Němci, kterých žilo v Brně asi 70 tisíc, jásali a vítali své osvoboditele. České obyvatelstvo bylo nadšeno o poznání méně, avšak skutečný běh věcí příštích v této chvíli nedokázal odhadnout snad nikdo. Dle tvrzení pamětníků nicméně s německou armádou žádné potíže nebyly; chovala se prý slušně a rezervovaně.
Zcela jinak tomu bylo u příslušníků brněnského gestapa. „Zdravé jádro“ této organizace (sedmdesát příslušníků vídeňského gestapa a třicet dalších členů ze Stuttgartu, vesměs bývalých státních policistů) dorazilo do Brna společně s okupačními jednotkami v rámci vojensky organizovaného oddílu zvláštního určení, tzv. „Einsatzkommando VI.“, ještě týž den kolem jedné hodiny odpoledne. A počínali si zde vskutku velkopansky. Po zřízení úřadovny na Mozartově ulici číslo 3, obsazení věznice na Cejlu a bývalého policejního ředitelství na Orlí 30, se jejich pozornost upřela směrem k objektu právnické fakulty na „Eichhorner Straße 70“ (Veveří 70), který koncem roku 1940 obsadili a velmi rychle přetvořili k obrazu svému; např. posluchárny byly pomocí příček rozděleny na celkem 325 kanceláří, bývalá šatna přestavěna na věznici…
Budova později nechvalně proslula jako tzv. „Leitstelle“ (řídící úřadovna). V jejích útrobách probíhala vyšetřování, výslechy a stanné soudy, zde se sbíhaly nitky odporně lepkavých pavučin spřádaných gestapáckými konfidenty. Počet příslušníků a evidovaných konfidentů, tzv. „V-Mannů“ brněnského gestapa v průběhu války rapidně vzrůstal (jako konfidenti a kriminální asistenti byli často využívání brněnští Němci s perfektní znalostí češtiny), koncem března roku 1945 se jejich počet pohyboval okolo čísla devíti set.
Bizarní výzdoba gestapácké kantýny v budově právnické fakulty. Foto Archiv města Brna.
Na konci povídání o právnické fakultě si ještě neodpustím jednu zajímavost. V suterénu budovy si gestapáci zřídili kantýnu s barem. Protože se nespokojili s bíle vymalovanými stěnami, rozhodli se pořídit si výtvarnou výzdobu, odpovídající vysoké úrovni německého ducha. Mezi zatčenými umělci začal být hledán schopný, výtvarně nadaný kandidát. Navržen byl toho času vězněný český malíř a vlastenec profesor Karel Minář. Nezaváhal ani okamžik, příkazu poslechl, fantazií vskutku neskrblil — a vytvořil tak dílo, které můžeme směle řadit k vrcholným činům českého odboje. Jednalo se o jakousi bláznivou variaci na téma „starogermánské mýty“. Všichni vyobrazení bohové, polobohové, teutoni a jiné mýtické postavy měly tváře skutečných velitelů brněnského gestapa, kterým se český malíř vlastně krutě vysmál. Pikantní je, že na uvedené malby byli Němci po celou dobu války velmi hrdi a rádi se s nimi chlubili. Často zmiňovaná, k válečnému období se vztahující německá nadutost, se zde opětovně projevila měrou vrchovatou …
Nedaleko právnické fakulty se nacházel sběrný tábor „Pod kaštany“ – zhruba v místech výškových budov bývalého „Cheposu“ a Sadů národního odboje. Sloužil jako přestupní stanice „zum Sondergericht“ (ke zvláštnímu soudu) v Breslau nebo do vyhlazovacích či pracovních táborů. Že vám jeho poloha leccos napovídá? Ano, hádáte správně, jedná se skutečně o zbytky již zmíněných vojenských baráků z první světové války…
Vojenské baráky dnešního areálu Vysokého učení technického slouží nejrůznějším soukromým firmám. Za druhé světové války se však staly sídlem německých okupačních vojsk. Právě odtud vycházely popravčí čety do Kaunicových studentských kolejí a naopak sem docházely skupiny vězňů na každodenní úklid a posluhu. Prý se tenkrát občas zastavily v Tomášském dvoře, kde tajně dostávaly najíst a napít. Foto Jiří Dušek.
Další zastávku našeho vyprávění představují Kaunicovy studentské koleje. V pátek dne 17. listopadu 1939 v šest hodin ráno byly koleje přepadeny oddíly SS. Jeden z bývalých studentů na celou událost vzpomíná: „Měli jsme na naší světnici takovou dobrou zásadu, že jsme si každé ráno po probuzení trochu zacvičili. Bydleli jsme na pokoji tři a každý z nás jeden den předcvičoval. ‘Vstávat, lenoši, rozcvička!‘ — Vašek Křístek již stojí připraven předcvičovat. ‚Počkej, okno!‘ zvolám rozespale a otvírám je dokořán. A zdola, bydleli jsme ve druhém patře, ozve se drsné německé zvolání: ‚Fenster zu, sonst schies´ ich!’ (Okno zavřít, jinak budu střílet!). Ohromen hledím na německého vojáka, který na mne míří puškou. (…) Rychle okno zavírám. Co se děje?“
Kaunicovy studentské koleje v Brně – od ledna 1940 policejní věznice gestapa v Brně. Foto archiv autora.
Popraviště pod sgrafitem svatého Václava v Kaunicových studentských kolejích v Brně. Foto archiv autora.
Studenti brali zpočátku vojenskou přítomnost spíše jako recesi, skandovali „my chceme ven“, někteří se pokusili o útěk. Jednomu studentovi se skutečně podařilo uprchnout; vyskočil z okna do zahrady a unikl střílejícím hlídkám. Dodnes se nezjistilo jeho jméno. Kuriózní je případ studenta, uprchnuvšího v dívčích šatech. Zcela ochromen děsem prošel vrátnicí okolo německých stráží; jeden z vojáků za ním dokonce žádostivě zamlaskal…
Po osmé hodině přišlo asi třicet gestapáků a začali s prohlídkou celého areálu. Náhle bylo všem jasné, že legrace skončila; někteří studenti začali zoufale ničit nebezpečné letáky nebo karikatury Adolfa Hitlera, jež měli u sebe. Řady zatčených, stojících na chodbách čelem ke zdi, začaly pomalu houstnout…
Z původních Kaunicových kolejí, předaných studentstvu k užívání roku 1923, se v průběhu protektorátu stal opravdu žalář vlastenců a odbojářů. Všudypřítomné stráže s puškami, v době 1. a 2. stanného práva s nasazenými bajonety, strážní s pistolemi na chodbách. Bachaři z řad příslušníků SS zatčeným ztrpčovali život prostoupený čekáním na výslech, transport nebo popravu, jak jen mohli; často byl vězeň surově stlučen pro nepatrnou záminku. Každá světnice měla svého velitele z řad „heftlinků“, který vždy po vstupu strážného musel podat hlášení: „Herr Wachmeister, Zimmerkommandant XY meldet Zelle dreiundfünfzig belegt mit fünf Mann. Drei Mann bitten austreten zu dürfen“ (Pane strážmistře, velitel světnice XY, cela číslo třicet pět obsazena pěti muži. Tři muži prosí o svolení jít na toaletu).
Přes všechen teror a utrpení si však vězni vytvořili naprosto unikátní komunikační sytém: protože skrz bíle natřené okenní tabulky nebylo nic vidět a po spatření otevřeného okna měly stráže přikázáno střílet, začali se vězňové mezi jednotlivými celami domlouvat vyklepáváním znaků Morseovy abecedy do stěn (jeden úder – tečka, dva údery – čárka). Dle vzpomínek pamětníků fungoval tento způsob předávání zpráv zcela spolehlivě; o každém nově přibyvším zatčeném již za několik minut věděli obyvatelé i té nejvzdálenější cely. Dochovalo se také velké množství nápisů a vzkazů na zdech i částech nábytkového vybavení
Pro opravdu vzpurné povahy byly okolo Kaunicových studentských kolejí postaveny dřevěné baráky, jejichž sklepní místnosti sloužily jako samotky. Celkovou situaci panující v Kaunicových kolejích nejlépe vystihuje výrok jednoho ze smluvních lékařů gestapa, který na občasné stížnosti vězňů odpovídal: „Hier ist kein Sanatorium, hier ist ein Krematorium!“ (Zde není žádné sanatorium, zde je krematorium).
Původní drátěný plot z popraviště v Kaunicových studentských kolejích v Brně. Foto archiv autora.
Poprava salvou na dvoře Kaunicových studentských kolejí. Foto archiv autora.
Nejhroznější události pro dění v Kaunicových studentských kolejích však představovaly popravy za 1. a 2. stanného práva. Prováděním rozsudků smrti byl pověřen „SS Wachtbatalion Böhmen und Mähren“ (Strážní prapor Čechy a Morava). Příslušníci tohoto útvaru obývali od roku 1940 prostory bývalého gymnázia na ulici Lerchova 63, občas také využívali nezastavěné plochy na Kraví hoře jako své cvičiště. V den poprav odpochodovala z budovy gymnázia jednotka o síle 100—120 mužů a zpívala pochodovou píseň, jejíž refrén se několikrát opakoval. Odděleně od ostatních šla popravčí četa (za 1. stanného práva v počtu 8 mužů, za 2. stanného práva v počtu 16 mužů), která po příchodu nastoupila čelem ke sgrafitu s postavou knížete sv. Václava, kde byl vybudován primitivní rám z prken a dostřeliště z pytlů naplněných pískem. Každý odsouzený byl za zápěstí připoután koženými řemeny k horní části střeleckého rámu, výstřel zazněl po vydání rozkazu „Feuer“.
Jakmile umírající klesl, velitel mu dal z pistole ránu z milosti. Pro popravy židovských občanů byly v areálu zřízeny tři šibenice. Za nepříznivých světelných podmínek bylo celé popraviště osvětlováno světlomety, což exekucím dodávalo až děsivě přízračný charakter. Zvědavých diváků z řad brněnských Němců se prý vždycky našlo víc než dost… Po skončení druhé světové války byly Kaunicovy studentské koleje právem prohlášeny za národní kulturní památku.
Voják Rudé armády shlíží z Kraví hory na osvobozené Brno. Foto Archiv města Brna.
Konec války rozhodně neznamenal odchod vojáků z oblasti pod Kraví horou, právě naopak. Budovy právnické fakulty a české techniky byly po dlouhá léta využívány Vojenskou akademií Antonína Zápotockého. Mnozí vysokoškolští studenti s nostalgií vzpomínají na povinné kurzy vojenské přípravky. Charakter doby trefně vystihuje výrok jednoho studenta: „Připadá mi hloupé zamykat do trezoru sešit s takticko—technickými daty bojového vozidla pěchoty, když jej západoněmecká firma Rewell už několik let prodává coby plastikový model…“
Vojenský živel v prostoru pod Kraví horou však přežil do dnešních dnů a zřejmě se tu ještě dlouho udrží. Stačí zmínit nekonečné zástupy studentů Univerzity obrany, spěchající každé ráno na přednášky.
Na závěr jedno malé doporučení. Až někdy zasedneme v restauraci „Šelepka“ nad sklenicí dobrého piva, věnujme tichou vzpomínku těm, kteří prošli koncentračním táborem „Pod kaštany“ a kteří si v tomto jediném dochovaném ze zdejších lágrových baráků takový luxus rozhodně dopřát nemohli…
Bývalá vojenská katedra, kam ve druhé polovině 20. století povinně „narukovali“ všichni brněnští vysokoškoláci, zanechávala neuvěřitelně absurdní vzpomínky. Foto Jiří Dušek.
Za druhé světové války se němečtí vojáci vydali i do útrob Kraví hory. Speciální komanda zde měla vytvořit rozsáhlý komplex protileteckých krytů na ochranu německých civilistů. Z ambiciózních plánů s ohledem na průběh války nakonec sešlo. Postavena byla jen část dodnes přístupná z ulice Úvoz a vstupy na ulici Grohova. Ty však před několika roky hrozily zřícením, proto byly zpevněny betonem a ochrannými sítěmi. Foto Jiří Dušek.
Aufgeweckt, Č.; Davidová, J.; Dufek, J.; Gazdová, M.; Heger, M.; Maryško, J.; Mráz, M.; Riedl, D.; Samek, B.; Zřídkaveselý, F.: Brno, průvodce, informace, fakta. Olympia: Praha, 1978
FF Masarykovy univerzity: semináře "Československo a jeho vojenství", "Kapitoly z dějin brněnského gestapa"
Filip, Josef: Brno, staré pohlednice XVII., Brno vojenské, díl 2., zal. 1938: Brno
Jančův plán Brna a předměstí, dle polohového plánu m.Brna a katastrál. operátů z června 1919
Jestřáb, Vojtěch: A zpívat do konce. Naše vojsko: Praha, 1988
Jestřáb, Vojtěch: Brno, můj amarcord. Doplněk: Brno, 1997
Kuča, Karel: Brno-vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Baset: Praha, Brno, 2000
Nedbálek, František; Hejl, František: Zvláštní akce 17. listopad a její průběh v Brně. Archiv města Brna: Brno, 1985
Neubauer, Antonín: Akta G
Vašek, František; Štěpánek, Zdeněk: První a druhé stanné právo na Moravě. Nakladatelství Šimon Ryšavý Brno: 2002
Vyprávění pana Josefa Styxe
Zatloukal, Jaroslav: Svědectví Kounicových kolejí. Nakladatelství osvobozených politických vězňů v Brně: 1946
