Povídky ze stavby bazénu na Kraví hoře
Arch. Antonín Novák, ateliér DRNH
Areál letního koupaliště na Kraví hoře patří mezi nejcennější rekreační a oddechová místa ve vnitřním Brně. Jeho hodnota je dána především polohou na stráni Kraví hory s výhledem na hrad Špilberk a katedrálu svatého Petra a Pavla jako nejznámějších dominant města, na obzoru s linií Žlutého kopce s vilovou zástavbou Masarykovy čtvrti a vrcholem Kraví hory s Wilsonovým lesem a budovou biskupského gymnasia.
Vhodná je také poloha areálu v blízkosti obytné zástavby a jeho dostupnost městskou hromadnou dopravou. Hlavním záměrem novostavby bylo doplnit stávající areál letního koupaliště o kryté bazény a umožnit tak jeho celoroční využití, navíc s ohledem na ekonomické hledisko jeho provozu.
Dvojice vnitřních bazénů (25 a 12 m). Větší slouží pro rekreační i sportovní plavání v šesti plaveckých drahách, druhý bazén s vodními hrátkami je navržen především pro rekreaci a oddech. Foto Filip Šlapal.
Navrhované řešení vycházející ze schválené urbanistické studie lokality, respektuje morfologii terénu, charakter i provozy stávajícího areálu. Jednotlivé hmoty reagují na okolní terén a terasy, jejichž umístění koreluje s vrstevnicemi svahu. Základem návrhu a navázáním na původní koncepci výstavby stávajícího areálu je uspořádání hmot nové výstavby ke stávající přístupové komunikaci.
Tyto nové objemy jsou přitom co nejvíce zasazeny do svahu tak, aby se jejich pohledové uplatnění minimalizovalo a krajinný rámec byl co nejvíce podpořen. Osazení bazénové haly na terasu, která je pokračováním terasy u stávající provozní budovy, zajišťuje plynulé propojení nové haly s areálem venkovních bazénů. Zázemí bazénů je navrženo v nižší části objektu situované ve svahu za bazénovou halou a zapuštěné pod výškovou úroveň stávající účelové komunikace.
Projekt rekonstrukce koupaliště Kraví hory vznikal v letech 2000 až 2002, vlastní stavba pak od roku 2002. Vnitřní i venkovní bazén byly veřejnosti předány do užívání 1. května 2004 – příležitosti vstupu České republiky do Evropské unie.
O jiné kultuře – díl první
Těšili jsme se na to.
Nemohli jsme ani jinak. Těšili jsme se na to od té doby, co se nám podařilo prosadit do novostavby haly nerezové bazény. Těšili jsme se, jak se v nich jako první vykoupeme a k odpočinku spočineme v nerezové náruči teplejší vířivky (+34 °C) obklopené těmi nejúžasnějšími pohledovými betony v objektu. Představovali jsme si, jak se z vířivky budeme dívat na Špilas a pustíme si k tomu všechny ty vzduchovače, bublinky a podvodní světla, jako malou náplast za všechna ta úmorná a zdlouhavá hádání před stavbou i během stavby.
Hlavní venkovní bazén (50 m) doplňuje dětský bazén s brouzdalištěm, stejně jako několik vodních atrakcí. Foto Filip Šlapal.
Netrpělivě jsme sledovali počínání pracovníků rakouského dodavatele, který kromě bazénů vyrábí též zbraně a příbory (Berndorf Baederbau). Aby dílo bylo dokonalé, vyměnili jsme původní plastové roštnice kolem bazénu za nerezové a případné navýšení financí saturovali z nerealizovaného tobogánu.
Pozorovali jsme, jak se na samonosnou kostru navařují nerezové naohýbané plechy bočnic a ty se vzápětí svařují do celkové neprodyšné vany. Podivovali jsme se nad pískem na dně, na který se úplně na závěr pokládá dno. Fotili jsme si se zalíbením detaily schůdků, zakomponované do bočních stěn a dolaďovali výslednou podobu z normy povinných tabulek pro označení hloubky vody. V samém nadšení jsme dokonce přehlédli jejich nepečlivou finální instalaci. A s jistou dávkou škodoradosti jsme četli o zpoždění výstavby venkovního areálu ve Znojmě, vybaveného rovněž nerezovými bazény. Budeme první!
No a pak to přišlo. Bazén se napouštěl několik dní a my už to nemohli vydržet. Vzali jsme tedy plavky a vyrazili jsme ho pokřtít ještě před úplným napuštěním. Na místě samotném jsme si nemohli vynachválit zapadající sluníčko, které ze západu prosvětlovalo halu včetně vody v bazénu. Pozorovali jsme průsvity paprsků mléčným sklem vířivky, jakož i prasátka světel doražených z vodní hladiny přímo na travertinový obklad v hale.
Nebyli jsme však ani první, ani sami. Ukrajinští dělníci již jakoby odedávna okupovali vířivku a zčásti se mydlili ve sprchách či přímo před bazénem. Všichni byli nazí a my jen konsternovaně přihlíželi, jak nadšeně, hned po namydlení, skáčou přímo do bazénu, aby ze sebe smyli to mýdlo. Nevěděli jsme, co máme vlastně dělat, tak jsme neudělali vůbec nic, jen jsme se rychle převlékli do plavek a po osprchování vlezli do bazénu. Když nám pak jeden z Ukrajinců rusky vykládal, že umí dobře plavat, protože během vojny sloužil na ponorce, jen jsme přikyvovali a mírně křečovitě se usmívali.
Velký vnitřní bazén před osazením nerezového opláštění v době stavby. Foto Ateliér DRNH.
Nová bazénová hala má tvar jednoduchého, ze tří stran proskleného kvádru. Čtvrtá, severovýchodní stěna je prosklená jen částečně. Foto Filip Šlapal.
O pohledovém betonu
Sametově hedvábný lesk měly mít ty naše betony.
Nejprve jsme je propašovali do rozpočtu a pak objeli veškerou stávající brněnskou konkurenci. „Tyhle jsme nechali třikrát zbořit, než se to naučili, nakonec to dělali nějací starší dědoušci, co to prostě ještě uměli“, říkali nám kolegové při prohlídce univerzitní knihovny.
Angažovali jsme statika k předepsání přesné receptury – když se použije menší zrnitost písku, lépe se to vibruje a nevznikají tolik lunkry, jenomže zase se objevují po smrštění drobné trhliny. Takže směs musí být přesná a velmi pečlivě vybrovaná.
Stavba krytého bazénu na Kraví hoře — podivuhodnost podhledového betonu. Foto Ateliér DRNH.
Dlouho jsme rozkreslovali skladbu bednění s otvory po stahovacích tyčích a vyžadovali zcela hladké nové bednící dílce. „Jak to nebude stoprocentní, budete to muset zbořit a dělat znovu,“ děsili jsme poučeni dodavatele. Na stopkách jsme byli ochotni měřit příjezd domíchávačů, abychom dosáhli stejnoměrné kvality betonové směsi. Bylo to všechno hodně napínavé.
První zdi se přeci jen nepovedly úplně, přebytek vody způsobil lunkry a tak stavba hned začala horečně zkoumat, jak zatmelit povrch tak, aby vypadal, že vůbec zatmelený není, no a taky, aby nemuseli nic bourat. Další zdi byly čím dál lepší, a nakonec nejpovedenější byly ty v šatnách, což bohužel není moc vidět, protože jsou na nich osazeny převlékací skříňky. Taky se povedlo zamaskovat zatmelení natolik, že to vlastně není vůbec poznat, čímž se výsledný povrch betonu blíží dokonalosti.
Úskalí stavby. Foto Ateliér DRNH.
Sametově hedvábný.
Byli jsme nadšeni. Chodili kolem a hladili si nábožně tu nádheru. Prohlíželi jsme si povrch proti světlu a zkoumali druhy penetrace, aby byly neviditelné a tu krásu nám nezaslepily. I to jsme vyřešili. Naše štěstí bylo nepopsatelné. Prozíravě jsme nabádali stavbyvedoucího, aby zakázal všem malovat na betony. Vždyť jsou pohledový!
Pak jednoho dne stěhovali zedníci lešenářské trubky z jednoho konce baráku na druhý a otloukli všechny rohy našich hýčkaných pohledově betonových zdí. V náhlém hnutí mysli jsme se vydali hledat stavbyvedoucího, abychom ho na místě usmrtili. Naštěstí marně. Zkušeně si vzal volno, aby nás ochránil od nejhoršího. A koneckonců, nedělal s námi poprvé.
Když jsme jakžtakž vychladli a všechny rohy našich pohledově betonových zdí byly řádně opatřeny ochrannými úhelníky z prken, zaměřili jsme svou pozornost na ochranu všech pohledových povrchů. „Na to nikdo nesmí nic kreslit, ani cokoliv opírat!“ křičeli jsme na managment stavby pokaždé, když jsme našli jakoukoliv kresbu či poznámku na hladkém povrchu betonu.
Objekt krytých bazénů je rozdělen do dvou základních provozních celků — bazénové haly a zázemí bazénové haly. Foto Ateliér DRNH.
Kromě dvojice bazénů obsahuje hala i vířivku — sedací bazének s masážními tryskami, a parní komoru. Foto Filip Šlapal.
Jenomže marně. Ne že by se vedení stavby nesnažilo, ale lákavost panensky hladkého povrchu byla vždy větší. A tak jsme nacházeli tužkou nakreslené šipky od elektrikářů, kóty výškových úrovní od sádrokartonářů, autíčka od motoristicky laděných zedníků a dokonce kreslené vtipy od výtvarně nadaných kameníků.
Pochopili jsme, že jsme nechtěně vytvořili galerii pro svobodné výtvarné intervence všech na stavbě zúčastněných. Začali jsme tedy s jistým potěšením všechny anonymní tužkové výtvory dokumentovat a přestali jsme s tím, až se na stavbu během víkendu nikým nepozván dostavil člověk se sprejem v ruce a onu subtiliní intrakci narušil několika přesně mířenými širokými tegy přes betonové i zděné konstrukce.
Společné šatny na převlékání návštěvníků krytých bazénů. V budově najdete i denní bar a vysunutou galerii s výhledem na halu. Foto Filip Šlapal.
Schéma pasivního využití přirozeného slunečního záření novou halou krytého bazénu. Zdroj Ateliér DRNH.
Stavba bazénové haly zaujme i během večera. Kapacita krytého bazénu je 165 lidí, venkovních prostor pak 2000 lidí denně. Foto Filip Šlapal.
O jiné kultuře – díl druhý
Další zážitek z jiného druhu kulturnosti připravila nejmenovaná redaktorka nejmenovaného brněnského deníku, které jsem v rozhovoru vysvětloval něco v tom smyslu, že provoz vnitřních bazénů je stavěn na trošku jiných návycích a hygieně, než jsou u nás lidé dosud ze socialistických zařízení tohoto druhu zvyklí.
Myslel jsem tím v západní Evropě běžné a samozřejmé nošení gumových přezůvek, županů, společné šatny, apod. Následná otázka paní redaktorky mě naprosto zaskočila. „A proč jste to teda neudělali tak, jak jsou lidi zvyklí?“ Takže ani nevím, jestli jsem skutečně odpověděl: „A chceme do Evropské unie, nebo zpět do socialismu?“ nebo jsem jen zaraženě mlčel.
Koupat se nyní na Kraví hoře je skutečným zážitkem! Projekt ateliéru DRNH dostal hned několik prestižních ocenění — např. Titul Grand Prix OA 2005, nejvyšší cena GRAND PRIX mimo kategorie, Bazén roku 2004 udělený v 1. ročníku veřejné celostátní soutěže
v rámci kategorie Veřejné bazény — aquaparky a třeba nominaci na Award Mies van der Rohe v Barceloně za Českou republiku. Foto Filip Šlapal.
