Astronomický kurz

Obloze letního večera dominuje nápadná trojice jasných hvězd: v okolí zenitu uvidíte jasnou Vegu ze souhvězdí Lyry, směrem na jihovýchod Deneb z Labutě a nad jižním obzorem Altair z Orla. Každá z těchto hvězd sice patří do jiného souhvězdí, na nebi však tvoří „Letní trojúhelník“, obrazec snadno patrný i na městské obloze.

Obrazce klasických letních souhvězdí vkomponované do fotografického záběru. Zdroj: Laurent Laveder.

Podívejte se nejdříve na pátou nejjasnější hvězdu pozemské oblohy – Vegu ze souhvězdí Lyry (též alfa Lyrae). Nachází se pouze 25 světelných let od Země, její hmotnost přesahuje 2 hmotnosti Slunce, povrchová teplota 9 tisíc stupňů Celsia a obklopuje ji rozsáhlý disk plynu a prachu, v němž se mohou vyskytovat planety podobné našemu Jupiteru. (Tento útvar je ale patrný pouze s pomocí infračervených detektorů.) Vega také patří k poněkud „tajemnému“ proudu jasných hvězd rozptýlených po celé pozemské obloze, který je poslední stopou po rozpadlé, velmi řídké otevřené hvězdokupě. Jeho součástí jsou i hvězdy Castor ze souhvězdí Blíženců (odtud název „Castorova pohybová skupina“), Fomalhaut z Jižní ryby, Alderamin z Cephea nebo Zubenelgenubi ze souhvězdí Vah. Za zmínku stojí i fakt, že zhruba za 350 tisíc roků se Vega ke Slunci přiblíží na vzdálenost pouhých 15 světelných let, takže se oproti současnosti dvakrát zjasní a vyrovná se hvězdě Sirius z Velkého psa.

Hvězda Altair je vzdálena 17 světelných let, její hmotnost nedosahuje ani 2 hmotností Slunce a teplota 7 tisíc stupňů Celsia. Přesto všechno je podivuhodným objektem. Neuvěřitelně rychle rotuje – zatímco Slunci trvá jedna otočka téměř jeden kalendářní měsíc, Altair totéž zvládne za necelých deset hodin. Pokud byste se ocitli na jejím rovníku (samozřejmě za předpokladu, že přežijete okolní výheň), pak se každou sekundu posunete o neuvěřitelných tři sta kilometrů (tj. 1 milion kilometrů v hodině)! Není proto divu, že se v důsledku rychlého otáčení Altair zdeformovala do podoby ragbyového míče.

Deneb je na první pohled nejméně nápadným vrcholem obrazce Letní trojúhelník, ve skutečnosti se ale řadí mezi veleobří hvězdy. Její hmotnost dosahuje 15 hmotností Slunce, povrchová teplota 8 tisíc stupňů Celsia a každým okamžikem vyzáří stejné množství energie jako 55 tisíc Sluncí! Kdyby se na místě Denebu nacházelo naše Slunce, sotva bychom jej zahlédli větším astronomickým dalekohledem. Pokud by se ale Deneb ocitla uprostřed Sluneční soustavy, sahal by její okraj až za dráhu planety Venuše.

Deneb leží jeden a půl tisíce světelných let daleko, a i když představuje jednu z nejvzdálenějších hvězd patrnou bez dalekohledu, stále patří mezi nejjasnější hvězdy pozemské oblohy! Podobně extrémních hvězd je přitom ve vesmíru jako šafránu – drtivou většinu tvoří červení trpaslíci, jen deset ze sta hvězd je podobných Slunci a teprve jedna z milionu se řadí mezi veleobry jako je Deneb.

Pohled do středu naší Galaxie na širokoúhlém záběru letní Mléčné dráhy. V horní části je patrný obrazec Letního trojúhelníku, ve spodní části souhvězdí Střelce. Červené skvrnky představují mlhoviny zářícího vodíku, patrný je i komplikovaný systém neprůhledných oblaků mezihvězdné látky. Samozřejmě, že takto barevně a podrobně Mléčnou dráhu na vlastní oči nezahlédnete. Zdroj: Akira Fujii.

217Podíváte-li se na nebe neznečištěné světlem pouličních lamp (a také svitem Měsíce), zahlédnete v Letním trojúhelníku pás Mléčné dráhy a v něm i nejrůznější detaily. Například v souhvězdí Lištičky leží „ramínko na šaty“. Útvar při pohledu bez dalekohledu vypadá jako mlhavá skvrnka, už v divadelním kukátku se ale rozpadne na desítku jednotlivých hvězd. Každá z nich se ovšem nachází v různé vzdálenosti od 200 do 1000 světelných let, proto nejde o hvězdokupu v pravém slova smyslu.

U Denebu také začíná systém temných mlhovin, který se táhne až do souhvězdí Střelce a rozděluje letní Mléčnou dráhu na dvě části. Označuje se jako Velká trhlina a představuje komplex neprůhledných oblaků mezihvězdného plynu a prachu. Jeho vzdálenost se odhaduje na několik stovek světelných let, celková hmotnost na jeden milion hmotností Slunce. Se systémem Velké trhliny souvisí i nápadné zjasnění Mléčné dráhy v souhvězdí Štítu. Právě tady se totiž nachází „průzor“ mezi oblaky mezihvězdné látky, skrz nějž vidíme do blízkosti středu naší Galaxie.

Pro pozorovatele žijící v České republice je Mléčná dráha nejkrásnější v souhvězdích Střelce a Štíra, i když je viditelná pouze z části a nízko nad jižním obzorem. Pospojováním nejjasnějších hvězd ve Střelci dostanete obrazec „čajové konvice“, naopak hvězdy seskupené v souhvězdí Štíra odpovídají svému názvu a zcela zřetelně vykreslují svou pozemskou předlohu.218

Střed naší Galaxie (i Mléčné dráhy) vynikne především při pohledu z jižních zeměpisných šířek. Například tento portrét byl zhotoven v Jihoafrické republice. Patrné je především souhvězdí Střelce (září v něm jasná planeta Jupiter). Zdroj: Alex Mellinger.

Severně od hvězd gama a delta Scorpii (tvoří „nalévací hubičku“ obrazce Čajové konvice) je zřetelný velký hvězdný oblak, jehož směrem leží střed naší Galaxie. Ve výhledu na něj ale brání oblaka mezihvězdné látky. V severozápadní části souhvězdí Střelce bez dalekohledu spatříte oválné zjasnění v Mléčné dráze, označované Laguna (též M 8), které představuje komplikovaný systém zářícího plynu, horkých hvězd a oblaků neprůhledného prachu. Ta největší hvězda Laguny je horkým obrem s povrchovou teplotou 50 tisíc stupňů Celsia, jež září jako jeden a půl milionu Sluncí! Útvar vznikl před zhruba dvěma miliony roky, díváme se na něj ze vzdálenosti pěti tisíc světelných let a v prostoru zabírá přibližně 100 světelných roků.

Na rozhraní souhvězdí Střelce a Štíra se navíc nachází i dvě otevřené hvězdokupy uvedené v katalogu Charlese Messiera pod číslem 6 a 7 (tedy objekty M 6 a M 7). Mohou být patrné i bez dalekohledu, při pohledu z našich zeměpisných šířek se však vyskytují pouze nízko nad obzorem, a proto je dobré se na ně podívat alespoň triedrem. V něm se představí jako nápadné skupiny jasnějších hvězd.

Plynové a prachové mlhoviny v okolí hvězdy ró Ophiuchi (u hranic se souhvězdím Štíra) na unikátním fotografickém snímku. Takto pěkně tyto útvary nezahlédnete sebelepším astronomickým dalekohledem. Zdroj: Rogelio Bernal Andreo.

Srdce souhvězdí Štíra tvoří hvězda Antares, jejíž jméno vychází z podobnosti s planetou Mars (řecké označení „Ant-áres“ znamená „jako Arés“). Naoranžovělé zabarvení naznačuje, že hvězda patří mezi vyžilé hvězdy a v důsledku komplikované přestavby se neuvěřitelně nafoukla. Pokud by se ocitla na místě Slunce, sahal by její okraj až za dráhu Marsu! Není divu, že se u ní pozorují mírné změny jasnosti způsobené pulsací řídké atmosféry. Z hvězdy dokonce uniká takové množství plynu, že v okolí vytváří drobnou mlhovinu patrnou na fotografických záběrech.219

Antares je členkou rozsáhlé soustavy označované jako aglomerace Scorpius-Centaurus. V této části oblohy, ve vzdálenosti zhruba pěti set světelných let, se totiž před 10 miliony lety vytvořilo několik tisíc hvězd, z nichž ty nejzářivější nyní tvoří souhvězdí Štíra, Vlka, Kentaura a Kříže. Mnoho z nich dokonce zaniklo v podobě exploze supernovy. K podobnému představení se ostatně chystá i Antares, která během exploze na pozemské obloze zazáří stejně intenzivně jako Měsíc v úplňku!

Obrazce souhvězdí Štíra a Střelce vkomponované do fotografického záběru. Jedna z hvězd na snímku ale přebývá... Poznáte která? Zdroj: Laurent Laveder.

↑ Nahoru