Jupiter, Saturn, Mars
Největší planeta Sluneční soustavy představuje také nejvděčnější cíl každého pozorovatele. Kupodivu, první, co vás v dalekohledu nejspíš zaujme, však nebude Jupiter samotný, nýbrž jeho čtyři nejjasnější měsíce. Jako „hvězdy“ páté velikosti jsou patrné i v triedru upevněném na stativu.
385Jupiterův systém tvoří něco jako malou „Sluneční soustavu“. Počet viditelných měsíců se každou noc různí – některý z nich se může schovat za planetu, anebo naopak přecházet před ní. Nejblíže se pohybuje Io (s periodou oběhu 1 den a 18 hodin), následuje Europa (3 dny 13 hodin), Ganymedes (7 dní 4 hodiny) a Callisto (16 dní 17 hodin). Ve větších přístrojích můžete navíc sledovat přechody těchto satelitů a jejich stínů přes Jupiterův kotouček stejně jako jejich vstup či výstup zpoza stínu planety nebo zákrytu.
386
Pokud budete Jupiter sledovat pravidelně, brzo v jeho atmosféře odhalíte celou řadu detailů. Nejnápadnější jsou dva tmavé pásy rovnoběžné s rovníkem. Jejich odstín se však v průběhu roků pozvolna mění, někdy mohou zcela vyblednout nebo se rozpadnout na dvě i více rovnoběžných pásem. Na jižní polokouli můžete zahlédnout i Velkou červenou skvrnu. Název však klame, skvrna není nijak nápadná, i když kdysi zřejmě měla načervenalý odstín. Jedná se o oblast vyššího tlaku, která se v podobě ohromného víru otáčí jako kulička v ložisku mezi dvěma sousedními atmosférickými proudy. Určitě si také všimněte, že je Jupiter díky rychlé rotaci zploštělý (rovníkový průměr činí 143 tisíc kilometrů, polární o 10 tisíc kilometrů méně).
Jestliže se na Saturn podíváte kvalitním dalekohledem o průměru objektivu alespoň pět centimetrů, všimnete si drobného prstenu už při dvacetinásobném zvětšení. Úhlový průměr planety je kolem dvaceti vteřin, pokud započítáte prstenec, pak dostanete dvakrát větší velikost. Zhruba uprostřed prstenu bývá patrný tmavší předěl – tzv. Cassiniho dělení a vidět může být i stín, jež prstenec vrhá na planetu, resp. planeta na prstenec.
387
V atmosféře planety lze zahlédnout podobné jevy jako u Jupiteru. Nejsou však nijak nápadné – teplota ve svrchních vrstvách Saturnovy atmosféry nedosahuje ani –140 stupňů Celsia, takže nejvyšší viditelná vrstva obsahuje krystalky amoniaku, které absorbují ultrafialové záření a vytváří smogový opar.
Saturnova rotační osa je vůči rovině ekliptiky skloněna pod úhlem 27 stupňů. Proto můžeme sledovat, jak planeta při oběhu kolem Slunce s odstupem roků pozvolna mění rozevření prstenců. Naposledy jsme jej z boku spatřili v roce 2009, další příležitost dostaneme v roce 2025.
Podobně jako ostatní obří planety i Saturn doprovází celá skupina menších i větších měsíců. Nejjasnější je Titan, který kolem Saturnu oběhne jednou za necelých šestnáct dní. V největší východní či západní výchylce se přitom vzdaluje až na pětinásobek průměru prstenu (tj. tři úhlové minuty). Jeho jasnost je přitom srovnatelná s hvězdami osmé velikosti.
Stejně jako v případě Jupiterových měsíců vám při identifikaci Saturnových satelitů pomohou nejrůznější počítačové programy, hvězdářské ročenky, časopisy nebo internetové aplikace.
388Mars je jedinou kamennou planetou, která při pohledu dalekohledem oplývá množstvím věrohodných detailů. Na jejím malém kotoučku můžete sledovat poněkud tajemný, ale evidentně proměnný svět. Tamní polární čepičky, které se jeví jako bílé skvrny v okolí severního a jižního pólu, jsou patrné i v malém dalekohledu. V průběhu měsíců přitom zřetelně mění velikost – v závislosti na ročním období (jsou ze směsi oxidu uhličitého a vodního ledu) a také proto, že se Mars pozvolna naklání směrem k Zemi (resp. od Země). Většinou tudíž bývá pozorovatelná pouze jedna polární čepička, druhá se nachází za okrajem planety.
Snadno viditelné jsou i nejrůznější tmavé skvrnky, souhrnně označované jako albedové útvary. Právě ony v myslích astronomů kdysi představovaly velká jezera, oceány nebo měnící se vegetaci. Tyto skvrnky však vidíme pouze z dálky, na snímcích z kosmických sond je nahrazují terénní útvary. Až na výjimky nesouvisí s krátery, pohořími, pláněmi a marsovskými vulkány, ale různě hrubým povrchem kamenné planety.390
Mezi nejnápadnější albedové útvary patří Syrtis Major, jejíž obrysy připomínají africký kontinent. Směrem na západ od Syrtis Major se táhne Sinus Sabaeus a Sinus Meridiani, na sever od Syrtis Major leží světlejší, kruhová skvrnka Hellas, pozůstatek po dopadu veliké planetky (kráter s průměrem dva tisíce kilometrů a hloubkou devět kilometrů).
Kolem Marsu obíhají dva malé satelity – Phobos a Deimos, které jsou nejspíš náhodně zachycené planetky. Mars je ale 200tisíckrát jasnější než Phobos a dokonce 600tisíckrát jasnější než Deimos, takže jsou oba měsíce beznadějně „utopeny“ v naoranžovělé záři samotné planety.
↑ Nahoru
Abychom si rozumněli
Názvy Jupiterových měsíců jsou z latiny. Vyslovují se tedy „i-ó“, „európa“, „ganymédes“ a „kalistó“.
Jupiterovy barvy
Barevné snímky z kosmických sond jsou uměle zabarveny, zvýrazňují se tak jemnější detaily. Jupiter je ve skutečnosti mnohem bledší. Odstíny atmosférických útvarů způsobuje odlišné chemické složení oblaků v různých výškách (krystalky i kapky vody, metanu, amoniaku a dalších exotických látek).
Saturnův prsten není celistvý, tvoří jej drobné částice tvořené z 99 procent vodním ledem s příměsí složitějších látek. Ty nejnápadnější části prstenu mají šířku zhruba čtyři sta tisíc kilometrů, jejich tloušťka však nepřesahuje desítky metrů. Při bližším pohledu se rozpadají na stovky tisíc úzkých prstýnků, z nichž některé se navzájem proplétají a tvoří malé uzlíky.
Proč je červený?
Mars je červený proto, že jeho povrch pokrývá vrstva prachu tvořeného směsí minerálů bohatých na železo.
Marsova rotační osa je vůči rovině oběhu skloněna pod úhlem 25,2 stupně, proto zde dochází k podobnému střídání ročních období jako na Zemi. Dokonce se zde sledují prachové bouře, které mohou zachvátit celou planetu.
Otázky
