Díváme se na planety
Připomeňme si, jak vlastně planety na hvězdné obloze naleznete. Nevlastníte-li dalekohled propojený s notebookem nebo s jiným naváděcím systémem, musíte použít některý z mnoha astronomických časopisů, počítačových programů či on-line předpovědí na internetu. I tak to ale nebude nic těžkého.
Všech osm planet se vždy nachází jenom několik stupňů od ekliptiky, navíc kolem nich pravidelně prochází Měsíc. Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn, jsou dokonce viditelné i bez dalekohledu. Od ekliptiky se zpravidla nevzdalují ani menší tělesa, výjimkou jsou komety či blízkozemní planetky. Ovšem ty už stejně musíte hledat buď s pomocí navigace nebo „po staru“ s vytištěnou mapou.
Planety s odstupem dní a týdnů zřetelně mění svou polohu vůči vzdálenějším hvězdám. Při pohledu ze Země se k sobě úhlově přibližují, mizí ve sluneční záři nebo procházejí jednotlivými souhvězdími ekliptiky. Pod diktátem zákonů nebeské mechaniky se všechny tyto události opakují s různou četností v kratších nebo delších intervalech.
383Na vnější planety (Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) je nejlepší se podívat v době opozice – tehdy jsou k nám prostorově nejblíže a mají největší úhlovou velikost. Dostatečný výhled však máte už čtvrt roku předtím (tehdy se vyskytují na ranní obloze) a čtvrt roku poté (na večerní obloze). Období dobré viditelnosti planety Mars se opakuje jednou za dva roky. Jupiter se každý pozemský rok na hvězdné obloze posune o 30 úhlových stupňů, tedy o jedno souhvězdí ekliptiky. Saturn se pohybuje poloviční rychlostí, proto jej po celé 21. století najdete v jarních souhvězdích ekliptiky.
Objekty uvnitř dráhy Země jsou pozorovatelné pouze po západu naší denní hvězdy, resp. před jejím východem. Okamžik, kdy se Merkur nebo Venuše dostane úhlově nejdál na východ od Slunce, označujeme jako východní elongaci. Tehdy svítí po západu Slunce nad západním obzorem (ekvivalentně západní elongace). Ocitne-li se planeta za Sluncem (tzv. horní konjunkce), pak je od nás nejdále, má nejmenší úhlový průměr a samozřejmě se ztrácí v jeho oslnivé záři. Merkur a Venuše se však mohou dostat také mezi Zemi a Slunce (dolní konjunkce). V té době jsou sice k nám nejblíže, mají největší úhlový průměr, ale opět se nachází poblíž Slunce. V extrémně vzácném případě se jejich silueta promítne na sluneční kotouč, běžně ale Venuše či Merkur naše Slunce na pozemské obloze „nadleze“ nebo „podleze“.384
Období viditelnosti Merkuru (střídavě na večerní a ranní obloze) se omezuje na zhruba dva týdny jednou za dva kalendářní měsíce. Nejlepší výhled se přitom naskýtá na jaře a na podzim. Venuše na pozemské obloze vykonává komplikovanější pohyby, z dohledu však mizí pouze na několik týdnů, kdy se úhlově přiblíží ke Slunci.
↑ Nahoru
Opozice Marsu
Jelikož je dráha Marsu kolem Slunce poměrně protáhlá, ovlivňuje viditelnost planety i její prostorová vzdálenost od Země. V době opozice se mohou obě tělesa přiblížit na pouhých 54 milionů kilometrů, pak se Mars nachází v tzv. perihelové opozici a úhlový průměr kotoučku planety dosahuje až 25 vteřin. Během tzv. afelové opozice se na Mars ale díváme ze vzdálenosti až 103 milionů kilometrů a jeho průměr pak nepřímo úměrně klesne na pouhých 14 úhlových vteřin.
První hvězda
Svítí-li krátce po západu Slunce v místech, kde Slunce právě zapadá, nějaká jasná „hvězda“, je to určitě Venuše, protože jen tato planeta může být večernicí (nebo obdobně ráno jitřenkou).
Otázky
