Právě pro vás dokončujeme novou výstavu v podzemním sále Exploratoria. Jakmile bude hotová, bude sál opět zpřístupněn. Děkujeme za pochopení.

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků – Boj o přežití II

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků – díl devátý

(pokračování z minulé neděle)

Kdo se těšil na neobvyklé pohledy, které se měly objevit na snímcích vlastní planety, byl nepochybně zklamán. Jednička ukazovala jen fádní obrázky pásů s nevýraznými podrobnostmi, které se trochu více vyjevily až na opravdu detailních záběrech. Za to je odpovědná tenká oblačná vrstvička vysoko v atmosféře, usoudili odborníci, jakési „kouřmo“ tvořené drobnými krystalky čpavku.

Členové televizního týmu bezodkladně začali snímky vyhodnocovat a měřili, jak rychle se atmosféra pohybuje. Meteorologové by řekli, jaká je rychlost místních větrů. Protože ani Saturn nemá pevný povrch v tom smyslu, jak jej známe ze Země, poměřuje se rychlost proudění atmosférických hmot vzhledem k rychlosti rotace odvozené z rádiového záření. Toto záření je úzce spjato s magnetosférou (i Saturn má magnetosféru a září jako rádiový zdroj), a ta zase s nitrem planety, s těmi místy, kde se v „kovovém“ vodíku vytváří magnetické pole planety.

Vzhledem k nitru planety vanou na Jupiteru nejrychlejší větry východním směrem rychlostí asi 130 metrů za sekundu. Kolem rovníku planety je několik takových pruhů, kde vítr proudí touto rychlostí, ale mezi nimi jsou oblasti, kde je téměř „bezvětří“ nebo kde vanou větry směrem opačným — západním (ale už pomaleji). Na sever a na jih od rovníku, asi v šířkách 30 stupňů, tento způsob cirkulace ustává a atmosféra se sice nadále pohybuje v jakýchsi rotačních proudech, ale již poměrně malou rychlostí. Kdo na Saturnu očekával něco podobného, byl překvapen. Na Saturnu je tomu jinak!

Tady je jen jeden rotační proud, zato však mocný a široký: zabírá celou „tropickou“ oblast, použijeme-li pozemské analogie. A hlavně: tento mohutný rotační proud se celý pohybuje jedním směrem — od západu na východ — neuvěřitelně rychle: rychlost vůči nitru planety se blíží 500 metrů za sekundu! To je téměř pětkrát více než u Jupiteru. Zkrátka, podél rovníku se žene vichr „zápaďák“, který nemá nikde obdoby.

Jak je to s teplotou v Saturnových oblacích? Saturn je dvakrát dál od Slunce než Jupiter a množství sluneční energie, které může získat, je jen čtvrtinové ve srovnání s příjmem, který má Jupiter. Saturn má však, podobně jako Jupiter, zdroje tepla uvnitř, není odkázán pouze na to, co přijde od Slunce. Tato pozoruhodná vlastnost obřích planet má své příčiny již v dávné minulosti, v období, kdy tělesa vznikala.

V Saturnově případě je nitro planety tvořeno kapalným kovovým vodíkem, kolem je „obyčejný“, tedy molekulární vodík a trocha těžšího helia. Voyagery potvrdily poměr 9:1 (měřeno počtem atomů) ve prospěch vodíku. Nitro Saturnu je natolik chladné, že v něm nedochází k promíchávání helia s vodíkem. Na horním okraji oblasti kovového vodíku se helium sráží v jakousi hustou kapalinu a jeho kapky — jelikož helium je těžší než vodík — se prodírají vodíkem směrem ke středu planety. Tím se uvolňuje gravitační energie, to je onen vlastní zdroj tepla.

Jupiter, protože je hmotnější, nezchladl dosud natolik, aby v něm mohlo dojít k po-dobnému jevu jako u Saturnu. Zahřívá se tím, že se celý smršťuje. I když je toto smršťování pranepatrné — tak asi o jeden milimetr za rok, přesto plně stačí k vysvětlení, proč Jupiter vyzařuje dvakrát více energie než získává od Slunce. Je myslím zřejmé, že tak pomalé smršťování planety nemáme vůbec šanci postřehnout.

Saturn také vyzařuje dvakrát více energie, než mu Slunce dodává; přesto je teplota v jeho oblacích na naše zvyklosti nízká, jen asi minus 180 stupňů Celsia. Proto by pravidelná meteorologická zpráva, jaké bude na Saturnu počasí, mohla vypadat asi takto: bude stále oblačno, silně větrno a citelně chladno.

* * *

Středa 12. listopadu 1980. Blíží se jeden z klíčových okamžiků cesty Voyageru 1. Všichni věří, že to bude jedno z vyvrcholení této mise, vždyť tomu byla podřízena i strategie letu. Čekal se průlet kolem velké družice Titan, donedávna považované dokonce za největší satelit, než ji o tento primát připravil Jupiterův Ganymed. Každopádně jde o družici s atmosférou.

Titan vstoupil do dějin astronomie na přelomu let 1943 a 1944. V těchto zimních měsících objevil na něm Gerard Kuiper atmosféru z čpavku, první plynný příkrov zjištěný na některém z planetárních souputníků. Později se na tomto broskvově zbarveném světě očekávala přítomnost i složitějších, ale dosud nespecifikovaných organických molekul. Kupříkladu etan, acetylen a etylen se podařilo spektroskopicky prokázat.

Přítomnost čpavku v atmosféře Titanu byla nepopiratelná. Je to však hlavní složka atmosféry? Mnozí astronomové soudili, že ano. Donald Hunten z arizonské univerzity byl ale jiného názoru: ze vzhledu spektra usuzoval, že tu musí být v hojné míře přítomen ještě další plyn, který však není ze Země přímo zjistitelný. Volba není složitá: tímto plynem by měl být dusík. Potvrdí Voyager tuto předpověď?

Sonda snímkovala Titan již celý týden. Ale toho dne, v 7.05 světového času, dorazily na Zemi záběry družice, pořízené při největším přiblížení na pouhých 4520 kilometrů. Na snímcích bohužel stále totéž: disk vyhlížející jako roztřepený žlutý tenisák, bez jakýchkoli detailů. Titan vypadá asi jako Venuše, je zcela zahalen vrstvou mraků.

Všem se protáhly obličeje. Už bylo jasné, že tento příběh o Titanu musí být dopovězen bez obrázků. Rudolf Hanel, vedoucí týmu pro infračervenou spektroskopii a radiometrii, se však tváří nadmíru spokojeně. „Prstence možná patří lidem ‚od obrázků‘, ale Titan určitě patří nám!“

Asi šest minut po největším přiblížení sonda vstoupila do stínu Titanu, za dalších 11 minut se z něho vynořila. Rádiové signály prozařovaly atmosféru při začátku i konci tohoto úkazu. Ani ultrafialový a infračervený spektroskop nezahálel. Na Titanu byly objeveny další organické sloučeniny jako propan, kyanovodík, kyanoacetylen. A především: potvrdilo se, že Hunten měl naprostou pravdu — hlavní součástí atmosféry je opravdu dusík! Dokonce z 99 procent je Titanova atmosféra dusíková. Přitom je řádně hustá: u po-vrchu je jedenapůlkrát vyšší tlak než u povrchu Země. Také je zde poměrně teplo: –150 stupňů Celsia. Četli jste správně: minus 150. Nicméně je to teplota natolik vysoká, že dusík je ve stavu plynném. Padají tak domněnky o existenci rozsáhlých oceánů kapalného dusíku na povrchu Titanu. Snad jen v oblasti pólů, kde teplota klesá o 30 až 40 stupňů Celsia níže, by se přechodně mohla vytvářet menší jezera kapalného dusíku.

Titan je sice zahalen silnou vrstvou mraků, která nám znemožňuje pohled až na samé dno atmosféry, nic nám však nebrání v tom, abychom se vydali na obhlídku Titanova povrchu alespoň v myšlenkách. Až po letech přistanou na povrchu Titanu automatické sondy či dokonce snad astronauti, budou moci posoudit, nakolik byly naše dnešní představy věrné.

Zamíříme dejme tomu k Titanovu severnímu pólu. V této ospalé, bezútěšně vymrzlé krajině třeba právě teď začíná jaro. Slunce přímo nevidíme, spíše jen tušíme podle mdlého kalně oranžového svitu někde při obzoru. Neprůhledné šedé mraky visí nad námi jako strop, zavěšený kdesi v padesátikilometrové výšce. Neustále mrholí tekutý dusík, ozdobený hnědavými organickými sloučeninami. Ještě než kapky dusíku dopadnou na povrch, vypaří se v „teplé“ spodní atmosféře, takže pouze organické příměsi klesají až k povrchu. Několik kráterů je němým svědkem náhodné srážky cizího tělesa s Titanem; ty nejmladší mají kolem sebe bílý lem čerstvého vodního ledu. V některých kráterových prohlubních se během dlouhé zimy zachytil tekutý dusík, který se nyní počíná vypařovat a jeho páry zvolna stoupají do atmosféry.

Titan se stal jedním z nejzajímavějších těles z hlediska existence života. Život je podle biologů vyústěním dlouhého řetězce chemických reakcí v oceánu nebo v atmosféře bohaté na organické sloučeniny. Družice Titan by mohla být takovou laboratoří. Je zde dostatek rozmanitých organických sloučenin, v horní vrstvě mraků také sluneční ultrafialové záření, protony a elektrony ze Saturnovy magnetosféry.

Nicméně na Titanu je pro vznik života přece jen chladno. Hlavní rozdíl mezi dnešní Zemí a Titanem je v tom, že voda na této družici je zmrzlá. Na mnohem teplejší Zemi se po celou její historii uchovaly rozsáhlé oceány tekuté vody, kde život mohl vzniknout a vyvíjet se.

Možná ale, že Titan měl kdysi i své teplejší dny. Plynný čpavek v rané atmosféře mohl uchovat u povrchu dostatečné zásoby tepla, takže i čpavek byl tenkrát na povrchu tekutý a snad i voda tu proudila. Třeba zde tehdy vznikl život, který potom — zmrzl. „Titan je možná takovou zmrazenou ukázkou toho, jak kdysi vypadala raná atmosféra Země,“ shrnuje své první pocity Rudolf Hanel do jediné věty.

Druhou družicí, kterou sonda číslo jedna sledovala, byla Tethys. Nijak blízko se k ní nepřiblížila: Tethys obíhá kolem Saturnu ve vzdálenosti necelých 300 000 kilometrů, ale sonda na ni hleděla z dálky 416 000 kilometrů. Mnoho detailů proto kamery nezachytily. Zajímavá však byla velká prasklina 2000 kilometrů dlouhá a místy až stovku kilometrů široká. Protože není poškozena nějakým kráterem, zdá se, že nemůže být příliš stará. Tethys je středně velká družice (má průměr 1060 kilometrů), složená téměř zcela z ledu.

Devadesát minut po největším přiblížení k družici Tethys nastal okamžik, kdy jednička proletěla nejtěsněji kolem Saturnu. To bylo 13. listopadu 1980 v 1.10 světového času a od vrcholků atmosféry sondu dělilo 124 100 kilometrů. Kdyby se v tu dobu nacházela v rovině prstenců, asi by průlet dobře nedopadl. Sonda se však pohybovala nad jižní polokoulí, pod rovinou prstenců. Gravitací Saturnu se ale její dráha zahnula k severu a až v 5.45 protne rovinu prstenců (už dosti daleko od nich), bude stále a pořád stoupat severním směrem.

Ještě předtím jsou na řadě tři satelity. K Saturnu nejbližší „pořádný“ měsíc je Mimas. Sonda jej minula o 108 330 kilometrů. Na straně mířící neustále k planetě je stejně jako na odvrácené spousta kráterů. Jeden však dominuje: je to kráter Herschel. Byl nazván podle anglického astronoma Williama Herschela, který tuto družici (a pak i Enceladus) v ro-ce 1789 objevil. Kráter je vzhledem k velikosti družice tak veliký, že budí dojem, jako by tam ani nepatřil. Pohotově to komentoval geolog Eugene Shoemaker: „Kdyby byl impakt, při němž vznikl tento kráter, jen trochu razantnější, asi by celou družici rozbil na kusy.“

Po měsíci Mimas sonda prolétá kolem družice Enceladus. Mnoho pozornosti tomuto 500 kilometrů velkému tělesu nevěnuje, protože je míjí na poměrně velkou vzdálenost — 203 000 kilometrů. Na záběrech s rozlišením nanejvýš 12 kilometrů je vidět dosti plochý terén, kde jen tu a tam spatříme nějaký kráter. Geologové se přesto těší na obrázky z dvojky, které budou podrobnější a určitě zajímavější.

Dione byla další družicí, jejíž snímky dorazily na Zemi. Překrásné detailní záběry. Některé oblasti jsou tmavé, jiné vykazují spletitou síť světlých paprsků. Je tu terén zřejmě starý, hustě pokrytý krátery, ale i zřetelně mladší. Larry Soderblom připouští, že „někdy v mi-nulosti, snad v první půl miliardě let, vyrazila část látky z nitra družice na povrch.“ Těleso 1120 kilometrů velké je poněkud hustší než voda, takže obsahuje i trochu těžších hornin.

Jak se sonda vyhoupla nad prstence, čekala ji družice Rhea, pak Hyperion a Japetus. Satelit Rhea byl nejpodrobněji snímkovaným měsícem z Voyageru 1. Jeho povrch je podobně jako u družice Dione velmi světlý. Je přeplněn krátery, a proto musí být dosti starý. Pravděpodobně jsou to stopy intenzivního bombardování, které vrcholilo před čtyřmi miliardami let.

Voyager 1 neletěl kolem družic Hyperion a Japetus příliš blízko, proto ani mnoho nového neodhalil. Nicméně potvrdil prazvláštní vlastnost měsíce Japetus, známou už z po-zemních pozorování: jedna strana tohoto tělesa je pětkrát světlejší než druhá! Nikdo přesně neví proč a ani sonda Voyager pravou příčinu nezjistila.

Už předchozí průlet kolem Jupiteru naznačil (a tento let Saturnovým systémem družic to potvrdil), že se dost podstatně mění náš tradiční pohled na tyto vzdálené světy. Joseph Burns, šéfredaktor významného astronomického časopisu Icarus, to vyjádřil takto: „Změnilo se celé naše pojetí. Už si nemyslíme, že vše musí vypadat jako Měsíc. Co před takovými deseti lety byl pro nás pouhý flíček světla, je nyní svébytný svět se svou vlastní geologií a dokonce někdy i meteorologií.“

Voyager 1 končí svou práci u Saturnu. Ještě jednou snímá širokoúhlou kamerou jeden obrázek planety za druhým. 18. listopadu je dvoudenní fotografování ukončeno a snímky jsou odeslány na Zemi. Zde z nich připraví další filmové záběry, zachycující plné dvě otočky planety.

Byla to úspěšná mise, která teď pokračuje letem téměř prázdným meziplanetárním prostorem. Už žádnou z planet náš první poutník nepotká, bude jen sám, dlouho a patrně napořád.

Odlétá směrem ke hvězdám ze souhvězdí Hadonoše. Možná už zanedlouho vypnou z řídícího střediska jeho přístroje, protože nebude dost financí ke sledování sondy. Málokdo z týmu lidí starajících se o Voyagery se v tyto chvíle dokázal ubránit zvláštním pocitům úzkosti a rozluky. Jedno oko se sice smálo a těšilo z bohaté žně objevů, druhé však plakalo a rmoutilo se nad koncem, který by snad koncem ani být nemusel.

* * *

Jednička svou práci odvedla. Nač šetřit chvalozpěvy: na úspěch bylo dobře „zaděláno“, a perfektní tým vědců a techniků, který jen málo věcí ponechal náhodě, teď mohl sklízet vavříny. Vezměme třeba v úvahu „jízdní řád“ sondy: za 38 měsíců cesty se Voyager 1 zpozdil o pouhé 2 minuty a ve vzdálenosti 1,5 miliardy kilometrů minul propočtený průletový bod o 19 (!) kilometrů. To je až neuvěřitelná přesnost: vždyť kdybychom se stejnou relativní přesností zasáhli náš Měsíc, činila by odchylka čtyři metry!

Tak odpadla dvojce povinnost zachraňovat, co se jedničce nezdařilo. Nebylo třeba měnit u druhé sondy dráhu proto, aby prolétla blízko kolem Titanu, naopak se nabízela jiná lákavá možnost: mohla by se zatím ponechat v původní dráze a potom nasměrovat tak, aby po průletu kolem Saturnu nabrala kurs na Uran. Ale stále není jasné, zda se na pokračování projektu najdou peníze. Ne, boj o přežití ještě neskončil.

Přesto však svitla jiskřička naděje. Představitelé NASA rozhodli na Štědrý den 1980, že sonda Voyager 2 bude zacílena k Saturnu tak, aby potom mohla pokračovat v le-tu k Uranu. Předpoklad: palubní systémy sondy budou v dobrém stavu a v rozpočtu NASA se najdou (opět!) na tento let finanční prostředky.

Přílet k Saturnu je propočten na středu 26. srpna 1981. Nezdá se to, ale času není nazbyt. Rychle se dělají poslední korektury v letovém plánu. Podle toho, co zjistila jednička, se upravuje výzkumný program. V centru pozornosti budou pochopitelně prstence, zvláště ty podivné: spletený prstenec F, prachové radiální paprsky v prstenci B, výstředné prstýnky v Cassiniho dělení. Systematicky se prozkoumá Saturnova neosvětlená strana; jsou tam polární záře nebo dokonce blesky jako na Jupiteru? Poněkud méně si bude sonda všímat Titanu, zato však další družice budou pod bedlivým dohledem kamer, zvláště ty, jejichž detailní snímky v našem albu Saturnových družic doposud chybí.

Změna plánu letu nebyla nijak obtížná, ale jen proto, že již při návrhu projektu před deseti lety se s něčím podobným počítalo. Je to zkrátka zahrnuto do „filozofie projektu“.

Mozkem sondy je hlavní řídící počítač. Může vydávat příkazy uložené v paměti všem systémům sondy, dekóduje příkazy ze Země a podle nich aktualizuje svou paměť, předává povely dalším systémům. Jeden z těchto systémů určuje, jakou polohu má mít plošina s několika vědeckými přístroji. Další — systém pro zpracování letových dat — řídí všechny vědecké experimenty, sbírá pořízená data a zpracovává je do tvaru vhodného pro přenos na Zemi. Do kompetence tohoto systému patří též ovládání palubního magnetofonu. Vše lze naprogramovat, a tudíž i aktualizovat.

Přesná sekvence příkazů, co má sonda během průletu dělat, se musí do paměti počítače uložit předem. Má to dva dobré důvody: sonda je už tak daleko od Země, že signál potřebuje na jednu cestu bezmála 90 minut. Kdyby se za těchto okolností měly udílet příkazy sondě až během akce, přišli bychom s křížkem po funuse. To je první zřejmý důvod. Druhý je také jasný: povelový přijímač dvojky je přece v havarijním stavu. Předejme proto sondě povely v klidu předem a ověřme si, zda je vše správně uloženo v pa-měti počítače. Kdyby pak přijímač zcela vysadil, je tu stále šance, že sonda provede plánované experimenty.

* * *

Schylovalo se ke čtvrtému „setkání“ během 29 měsíců. Na druhou polovinu srpna 1981 se do Laboratoře tryskového pohonu v Pasadeně opět sjíždějí vědci a novináři, programátoři a analytici, manažeři a technici. Téměř na den přesně se před čtyřmi roky vydala na cestu dvojka, která se nyní kvapem blíží k Saturnu, a všichni tito lidé jsou tu, aby toto setkání zabezpečili a podali o něm zprávu celému světu. Ti, kdož měli štěstí a byli při těchto „setkáních“, je označují jako nezapomenutelná a jedinečná. Nemáme asi naději naplno oživit atmosféru těch dní, tak se alespoň začtěme do deníku čtvrtého setkání.

Pátek 5. června 1981: Oficiálně začíná „setkání“ se Saturnem. Ten je vzdálen ještě 76 miliónů kilometrů a 82 dní cesty. V následujících osmi týdnech všechny přístroje zahájí naplno sledování planety, prstenců, družic i magnetosféry. První tři dny této pozorovací sekvence jsou věnovány též rychlému snímání záběrů Saturnu pro trikový film, který ukáže čtyři otočky planety.

Pátek 31. července: Začíná fáze „dálkový průzkum jedna“, která potrvá 12 dní. Sonda už je tak blízko k Saturnu (25 miliónů kilometrů), že se planeta nevejde celá na jeden snímek. Pořizují se mozaikové záběry složené ze čtyř snímků.

Úterý 11. srpna: Saturn se už přiblížil na 14,5 miliónu kilometrů a mozaika ze čtyř fotografií nestačí. Sonda snímá detailní záběry, vznikají složitější mozaiky. Začíná fáze „dálkový průzkum dvě“.

Úterý 18. srpna: Provedena poslední korekce dráhy, v pořadí devátá. Tímto manévrem je docíleno toho, že sonda proletí bodem největšího přiblížení k Saturnu o 3,1 sekundy dříve, než bylo před devíti lety plánováno (když projekt Voyager schvaloval americ-ký Kongres). Toto urychlení nemá žádný vliv na průběh vědeckých experimentů, protože teprve nedodržení jízdního řádu o více než 20 sekund by přineslo potíže. Bod zacílení u Saturnu sonda mine o pouhých 66 kilometrů. To bude mít za sebou let dlouhý 2 228 957 024 kilometrů.

Pátek 21. srpna: Oficiálně se otevírá tiskové středisko, i když novináři se sem sjížděli už celý týden. Frank Bristow, ředitel oddělení pro styk s veřejností, vystupuje na pódium přesně v 10 hodin. „Dobrý den, dámy a pánové.“ Jako první dostává slovo Esker Davis, ředitel projektu Voyager, který podává zprávu o zdravotním stavu sondy. Kromě známých potíží s přijímačem přibyla zatím jediná další závada: v druhé polovině června selhal jeden elektronický čip v systému pro zpracování letových dat, což maličko omezilo kapacitu paměti jednoho palubního počítače. Závada však další let sondy nijak neohrožuje.

Bradford Smith pak ukázal několik snímků planety ve „falešných“ barvách. Trik s ne-pravými barvami se ve vědeckém světě používá stále častěji, řada podrobností tak vynikne. Fotografie Saturnu jsou mnohem detailnější, kontrastnější a barevnější, než byly záběry z jedničky. Část tohoto jevu lze přiznat kamerám: jejich vidikonové trubice jsou totiž mnohem citlivější než u první sondy. Něco z této proměny však musíme připsat planetě samé.

„Tvář Saturnu prodělala skutečnou proměnu za oněch devět měsíců, které uplynuly od prvního průletu Voyageru,“ komentuje Smith. „Vše nasvědčuje tomu, že se projasnila tenká oblačná vrstva nad hustými Saturnovými oblaky. Také nezapomeňme na to, že se na planetě střídají roční období, protože rotační osa Saturnu svírá s oběžnou rovinou úhel 61 stupňů. Když tu byla jednička, končilo na severní polokouli jaro. Nyní zde již pokročilo léto a přece jen větší sluneční ozáření může znamenat oživení fotochemických reakcí v atmosféře.“

Třetím řečníkem byl ředitel vědecké části projektu Edward Stone, kterému nikdo z je-ho kolegů neřekne jinak než „Ed“. Byla to zase jedna z jeho mistrovských přednášek, ve které shrnul výsledky Voyageru 1 a nastínil, co by teď dvojka měla při pozorování Saturnu doplnit.

Tisková konference byla v poledne přerušena a nastal zběsilý úprk do fotooddělení, kde byly připraveny nejnovější záběry pořízené sondou. Píšící novináři peláší pro své psací stroje. A všichni, vybaveni magnetofonovými záznamníky a mikrofony, zpovídají za pochodu vědce a manažery, kteří se pomalu probojovávají ven z místnosti. Jsou to rutinní záležitosti, jež se budou opakovat po celých deset příštích dnů.

Tak tedy setkání začalo.

Sobota 22. srpna: Brad Smith ukazuje další záběry Saturnu. Jsou na nich gigantické oválné skvrny (přezdívané tentokrát „velké hnědé skvrny“), jako na Jupiteru. Opět jsou to jakési víry, anticyklony. Nejsou však blízko rovníku, tam je ustálené, byť velmi rychlé proudění, ale nalézají se blíže k pólům, kde se objevují proudy, rotující různými rychlostmi. Na základě těchto snímků se zdá, že Saturnova meteorologie má přece jen více společného s meteorologií Jupiterovou, než se před devíti měsíci zdálo.

Smith se také zmínil o nových družicích. Do tohoto setkání bylo známo 17 Saturnových družic, z nichž tři byly nalezeny na snímcích z Voyageru 1 a dvě na základě pozemních pozorování. Novináři měli spoustu otázek. Co je to vlastně družice? Brad Smith se směje: „To mi kladete velice záludnou otázku, ale budiž. Družicemi pro nás jsou takové objekty, u nichž můžeme sledovat jejich dráhu a určit periodu oběhu kolem planety.“

V tiskovém středisku se objevily letáky: „SATURNALIA — při příležitosti Voyageru 2, sobota večer v Caltechu, s mimořádnou atrakcí — Titanovým rovníkovým pásem.“ Lidé z JPL a novináři spojí své hudební talenty k nezávaznému muzicírování na tomto večírku.

Neděle 23. srpna: Brad Smith přišel se snímky družice Japetus. Sonda se k tomuto 1460 kilometrů velkému tělesu přiblížila na 909 000 kilometrů; to bylo ve 2.57 světového času, v Pasadeně bylo 20 hodin večer předchozího dne. Celou noc pracovali lidé z laboratoře pro zpracování snímků na barevné verzi obrázku Japeta, který teď Smith ukazuje.

Okolo tohoto tajuplného světa se rozproudila vášnivá, i když stále v gentlemanském duchu vedená vědecká diskuse. Zhruba půlka družice je světlá, takže rozptyluje asi 50 procent dopadajícího světla („asi jako trochu špinavý sníh,“ komentoval Brad Smith), druhá půlka je tmavá, téměř černá, rozptyluje pouze 4 až 5 procent světla („jako čerstvě položený asfalt,“ znělo Smithovo přirovnání). Je však Japetus tmavý měsíc se světlou částí, nebo světlý měsíc s tmavou částí? Protože hustota družice je jen 1,2 gramu na kubický centimetr, je to jasné: Japetus je ledová koule se špinavou tváří. Jak ale k tomu „zašpinění“ došlo?

Na fotografiích z Voyageru je vidět spousta kráterů na temné i světlé části, na světlé se samozřejmě lépe rozpoznávají. Povrch tedy musí být dávný. Krátery už čekají na svá jména. Budou to postavy z francouzského středověkého eposu „Píseň o Rolandovi“. Velká tmavá oblast však ponese jméno italsko-francouzského astronoma Giovanni Cassiniho, který nejenže družici v roce 1671 objevil, ale také si všiml změn její jasnosti, které způsobuje právě po něm nazvaná tmavá oblast.

Zaznělo několik hypotéz, jak vysvětlit přítomnost Cassini Regio na družici Japetus, a to jak procesy zevnitř, tak zvnějšku. Žádná však nevyhovuje stoprocentně. Geolog Hal Masursky se na věc dívá pragmaticky: „U tak exotického tělesa s natolik zvláštním jevem musíme popustit uzdu fantazii a uvažovat všechny druhy možných jevů“.

Nevíme tedy, proč je právě ta půlka měsíce, která neustále míří dopředu (i Japetus má vázanou rotaci), tak tmavá, ale víme, že je velmi tmavá a poněkud načervenalá. Připomíná to zbarvení organických sloučenin, které nacházíme v jednom druhu meteoritů — uhlíkatých chondritech. Nebo je to tak, jak prohodil žertem radioastronom Von Eshleman, „část družice Japetus je černá jako smůla, protože … je tam smůla.“

Na chodbě u fotooddělení se objevila karikatura: „Lyžařská plocha na Japetu,“ čteme. „Parkoviště zpředu, 50 centů.“ Tyto karikatury jsou už neodmyslitelnou součástí tiskového střediska. Některé jsou skandální, z jiných dýchá jemný humor. Všechny ale odrážejí jistý druh pospolitosti této tak rozmanité skupiny účastníků „setkání“.

Pondělí 24. srpna: Ed Stone je vždy plný překvapení. Toto dopoledne vystupoval na pódium s jednou rukou v kapse svého saka. „Poslal jsem své děti dolů do obchodu pro bonbony,“ oznámil napůl roztržitě a vytáhl sáček levných cukrovinek ze želé. V teoriích popisujících stabilitu prstenců se uvažují srážky mezi částicemi. Jsou-li částice pevné, jako ocelové kuličky, odrážejí se jedna od druhé. Demonstroval to tím, že upustil kuličku z ložiska na stůl poblíž mikrofonu, a každý slyšel zřetelnou ránu při odskoku. Na druhé straně bude-li kulička z ledu, nemůže se odrážet, spíše se po srážce rozpadne. Upustil na stůl několik kuliček bonbonů. Dopadly s tupým žuchnutím, pomalu se kutálely po stole a až z ně-ho spadly, rozplácly se na podlaze posluchárny. Stonovo názorné předvedení strhlo posluchače ke spontánnímu potlesku.

Brad Smith dnes představoval družici Hyperion. Je to také jedna ze vzdálených Saturnových družic, a opět zvláštní. Neobvyklý je především tvar: žádná koule, ale cosi neforemného o rozměrech asi 175 krát 120 krát 100 kilometrů. Něco jako okousaný hamburger nebo omlácený hokejový puk. Jsou tu zase krátery, staré i nové (Hyperion je převážně z ledu, takže to snadno poznáme — mladší krátery jsou přece světlejší). Budou pojmenovány podle různých bohů Slunce a Měsíce, aby byl spokojen i sám starořecký titán Hyperion, otec bohů Helia a Seleny.

Ale nejzajímavější u Hyperionu není jeho tvar. Je jím skutečnost, že družice nerotuje vázaně, nenatáčí stále stejnou stranu k Saturnu. Příčina? Možná se družice ještě v synchronní poloze nestabilizovala (čím je dál od planety, tím déle to trvá). Nebo „nedávno“ do Hyperionu něco šikmo drclo a než se satelit zase uvede do vázané rotace, bude to chvíli trvat. Nebo rušivě gravitačně působí nedaleký velký Titan. Nebo …

Už se vžil jistý řád, které takové setkání má. Odpoledne ve dvě se scházejí vědci a sdělují si své objevy. V 15 hodin pak skupina odborníků přednáší všem novinářům nejzajímavější výsledky, které přístroje sondy zjistily. Tentokrát jsou předmětem zájmu prstence. Předvádí se mnohokrát dokola animace pohybu radiálních paprsků v prstenci B, jak jsou vyzvednuty nad rovinu prstenců, jak se rotací stáčejí a pozvolna rozplývají.

Někteří účastníci setkání už mají oblečena trička s vtipným potiskem. Je na nich „Goodbye Saturn“. Slovo Saturn je ale graficky vyvedeno tak, že po převrácení můžete číst Uranus. Kdybyste tedy udělali stojku, budete mít na tričku nápis „Hello Uranus“.

Úterý 25. srpna: Nastal den, kdy sonda bude Saturnu nejblíže. Ed Stone se usmívá, je plný předtuch. „Čeká nás den opravdu usilovné práce,“ uvádí s obvyklým zápalem, „ale vše, co se dnes dovíme, bude v něčem nové.“

Vezměme vše popořádku. Ve 4.05 místního kalifornského času byla sonda nejblíž k Titanu. Nejblíž, a přesto stokrát dál než při prvním průletu. Ale na této sondě funguje fotopolarimetr, toho je třeba využít. Přístroj měří velikost částic v oblacích Titanovy atmosféry.

Fotopolarimetr však bude mít zakrátko možnost prokázat ještě jinak, jak užitečný je to přístroj. Experiment PPS (photopolarimeter subsystem), jak se oficiálně nazývá, na jedničce nefungoval. Zde je zatím vše v pořádku; o to netrpělivěji všichni očekávají sérii zákrytů hvězdy delta Scorpii Saturnovými prstenci. Začne v 16.43 místního času a potrvá 2 hodiny a 17 minut. Poměrně jasná hvězda delta ze souhvězdí Štíru, astronomy nazývaná též Dschubba, bude postupně mizet a zase se objevovat, jak ji budou stínit jednotlivé prstence. Toto rychlé blikání hvězdy fotopolarimetr spolehlivě zaregistruje. Docílí se tak fantastického rozlišení až asi 100 metrů — to je například rozměr většího panelového domu. Hvězdu bude zakrývat neosvětlená část prstenců, takže jejich rozptýlené světlo nebude rušit pozorování. Postupně se takto „prozáří“ prstence C, B, A a F v délce 74 000 kilometrů.

První sonda zachytila na snímcích asi 500 až 1000 prstenců a mnozí odborníci pochybovali, že dvojka jich odhalí o mnoho víc, byť proletí kolem nich blíž. Jak se ale mýlili!

Během experimentu PPS bylo na magnetofon zaznamenáno (a pak předáno na Zemi) na 800 000 jednotlivých měření, tedy za sekundu asi stovka. Rozlišení je zhruba 10krát vyšší než u nejlepších snímků. Ta záplava prstýnků! Odhadem mnoho desítek tisíc. Členové týmu PPS jsou u vytržení. Arthur Lane, vedoucí skupiny PPS, se šklebí od ucha k uchu a rozdává odznáčky s nápisem: „PPS — Perfectly Phantastic Science“.

Krátce po skončení zákrytu sonda minula družici Dione o půl miliónu kilometrů. To bylo v 19.32 místního času. Další měsíc Mimas potkala ve 21.02 na vzdálenost 310 tisíc kilometrů. Během tohoto příletu k Saturnu těsně minula tři nově objevené malé družice a dvě z nich fotografovala.

Pak nastal průlet v nejmenší vzdálenosti od Saturnu. Od vrcholků oblak sondu dělilo pouhých 40 000 kilometrů, to jsou řekněme tři průměry zeměkoule. Stalo se tak ve 21.52 místního kalifornského času. Světový čas je oproti tomuto kalifornskému o 7 hodin napřed, což znamená, že k události došlo ve 4.52 světového času, ale už 26. srpna! To bude zmatků v časových údajích, až se na tento „drobný“ rozdíl v časech krapet pozapomene.

My ale sledujeme vše z kalifornského JPL, a proto zaznamenejme ještě další události, spadající do úterý 25. srpna. Nedlouho před půlnocí, ve 22.12 místního času, dvojka proletěla nejblíže kolem družice Enceladus. Dělilo ji od ní 87 140 kilometrů.

Tento ledový svět v každém případě stojí za bližší povšimnutí. Je jednou z malých družic (průměr 500 kilometrů) nedaleko Saturnových prstenců. Vlastně v jistém smyslu „uvnitř“ prstenců, neboť kolem dráhy tohoto měsíce jsou roztroušeny částečky prstence E. Laurence Soderblom nachází na družici stopy po alespoň pěti vývojových obdobích; jsou tu jednak planiny vyplněné starými krátery, jednak místa, kde vůbec žádné rozeznatelné krátery nejsou. Některé oblasti připomínají „žlábkovaný terén“ na Ganymedu. Právě ty plochy bez kráterů musí být překvapivě mladé, nanejvýš 100 miliónů let.

„Důležité na věci je, že 100 miliónů roků jsou jen dvě procenta z celé geologické historie,“ rozvažuje Soderblom. „Je velmi nepravděpodobné, že by planeta byla geologicky aktivní po 98 procent svého dosavadního stáří a pak by náhle vše skončilo. Nepochybně jsme mnohem blíže pravdy řekneme-li, že Enceladus je aktivní dodnes.“

Jenže jak může být aktivní malá ledová koule? Kdyby to bylo velké těleso, snad by šlo o teplo nashromážděné v době, kdy se sbalovalo v kouli. U skalnatého měsíce bychom mohli uvažovat o pozvolném rozpadu radioaktivních prvků. Ale v tomto případě? Enceladus by měl být chladným tělesem s původním, nijak nepřetvořeným povrchem.

Charles Yoder vysvětluje „aktivitu“ Encelada podobně jako svého času Stan Peale, když uvažoval o ohřívání Jupiterovy družice Ió: Enceladus je zahříván slapovým působením Saturnu, protože družice Dione, která má přesně dvakrát delší oběžnou dobu, jej nutí obíhat po mírně výstředné dráze. Vše by mělo fungovat stejně jako u družice Ió, až na to, že zahřívání nebude asi tak silné. Takový trochu natavený povrch se může snadno vyhlazovat, někde mohou vzniknout zlomy a rozsedliny v terénu, občas možná vytrysknou gejzíry z ložisek podpovrchové vody. Bylo by zajímavé vědět, z čeho jsou částečky prstence E. Nejsou náhodou z vodního ledu, který Enceladus vyvrhl?

Poslední událostí tohoto vzrušeného dne byl začátek rádiového zákrytu sondy Saturnem. Začíná ve 22.27 místního času, o 6 minut později vlétá sonda také do stínu vrhaného planetou. Zatím, co sonda bude zcela bez spojení se Zemí a bude pracovat jen podle povelů uložených v paměti počítače, proletí rovinou prstenců. Od severu k jihu a v ne-bezpečné blízkosti relativně hustého prstence C.

Středa 26. srpna: K průletu rovinou prstenců mělo dojít ve 23.06 minulého dne. Průlet je naplánován skrz prstenec D, jen 745 kilometrů od „krepového“ prstence C. Jedna z nejrizikovějších fází letu. Ozve se signál ze sondy po skončení rádiového zákrytu dvě minuty po půlnoci?

Z řídícího střediska je slyšet výkřiky radosti. Vše v pořádku. Vědci z radioastronomického týmu se kochají záznamem z průběhu zákrytu. Unavená osádka řídícího střediska je vystřídána novou směnou a odjíždí domů aspoň chvíli se prospat.

A vtom se to stalo. Náhle je obrazovka prázdná!

Všem zatrnulo. Zakrátko přichází strohá zpráva od letových techniků: otočná plošina s přístroji je zablokovaná a nelze jí otáčet v azimutu.

V hlavách všech zúčastněných se honí nejrůznější myšlenky. Třeba vzpomínka na podobnou závadu u jedničky, když se blížila k Jupiteru. Ne — tato závada musí mít jinou příčinu. Pohon plošiny u dvojky přece pracoval po celou dosavadní dobu letu — po čtyři roky — bez jakýchkoli potíží. Nezdá se, že by důvodem selhání mohlo být podobné nedopatření při výrobě jako u první sondy.

Když se závadu nepodaří odstranit, odpadnou všechna další plánovaná pozorování u Saturnu. Ale čert je vem! Mnohem horší je, že se tím asi zavírá cesta k Uranu a Neptunu.

Technici okamžitě přijali opatření, aby přímé sluneční světlo nepoškodilo přístroje na plošině. Asi po hodině marného úsilí pohnout s plošinou vypnul počítač motory ovládající pohyby plošiny. Probíhá inventarizace ztracených pozorování: za své vzalo snímkování družic Tethys a Rhea.

Schází se „krizový štáb“, oficiálně „vědecká řídící skupina“: jedenáct vedoucích jednotlivých experimentů a ředitelé projektu. Dospívají k závěru, že zachování možnosti letu k Uranu je z vědeckého hlediska důležitější než dokončení výzkumu u Saturnu. Na tiskové konferenci podává Dick Laeser, náměstek ředitele projektu a šéf tohoto letu, zprávu o tom, co se děje. Zpráva je jako obvykle vyčerpávající, ale proč nastal problém s plošinou se stále ještě neví.

Čtvrtek 27. srpna: Příliš radostná nálada v tiskovém středisku sice nepanuje, ale Ed Stone se ji pokouší zlepšit. Uvádí číslo označující úspěšnost mise: 200 procent!

Výsledky z fotopolarimetru jsou opravdu úžasné. O to větší škoda, že se neuskuteční ještě jeden plánovaný zákryt, tentokrát hvězdy beta Tauri. Ale i tak je to záplava dat. Považte: kdyby každý záznam byl vynesen jako malý puntík na pás papíru pouhý milimetr od záznamu předchozího, potřebovali bychom roli papíru 800 metrů dlouhou! Vyznat se v takové spoustě dat … Richard Terrile z televizního týmu si povzdychl: „To je jako když se chcete napít z hasičské hadice.“

Garry Hunt z londýnské univerzity pak uvedl některé postřehy týkající se Saturnovy atmosféry. Už je jasné, že Saturn není jen zmenšenou kopií Jupiteru. Například rozhraní rotačních proudů nesouhlasí s hranicemi tmavších pásů a světlejších zón. Také se zdá, že nestabilní atmosférické víry předávají energii rotačním proudům.

Ve čtvrtek pozdě večer přece jen přichází mírně povzbudivá zpráva: technici se opatrně pokusili pohnout s plošinou. Střídavým zahříváním a ochlazováním motoru a převodovky se podařilo plošinu trochu rozhýbat. Plošina je líná a pomalá, ale hýbe se!

Pátek 28. srpna: Plošinu se daří rozhýbávat. Asi došlo k úniku mazací látky z převodovky motoru. Možná, že na vině je časté používání rychlého otáčení plošiny, až jeden stupeň za sekundu. Od nynějška se bude plošina pohybovat přinejmenším desetkrát pomaleji, a hlavně — velmi zřídka.

Přesto právě dnes chce vedení projektu vyzkoušet spolehlivost navedení plošiny na cíl. Všem bylo oznámeno, že už byly vyslány povely na sondu, aby se natočila zpět k Sa-turnu. Vědci, technici, manažeři, novináři hypnoticky hledí na monitory, i dýchat se bojí. Na obrazovkách se nic neobjevuje. Pohřební nálada, ramena skleslá, popelavé obličeje, někteří dokonce zklamaně vzdychají. Nezbývá než vyčkávat. Někdo si nervózně pohrává s knoflíkem nastavujícím kontrast na monitoru. Sláva! Výborný obraz. Prstence! Jižní polokoule planety. Všichni najednou vyskočí a povykují jako rozdováděná děcka. Sláva, jsme zpátky na Saturnu!

Sobota 29. srpna: Dnes je oficiálně na programu tiskové konference zevrubná informace o magnetosféře. Ale ještě před ní Carl Sagan ze skupiny pro televizní snímkování informuje novináře o pokusech napodobit v laboratoři Titanovu atmosféru, ve které se vytvoří závoj z krystalků nebo kapiček organických sloučenin. Larry Esposito se ještě jednou připomněl s fotopolarimetrickým experimentem. Pozorovali dokonce hustotní vlny v prs-tencích, které by je podle teorie měly držet pohromadě. Zkrátka, tým PPS opět zářil.

Pak už referovali ti, jejichž výsledky nelze zachytit kamerami. Norman Ness informoval o měřeních magnetického pole Saturnu, Dave Chenette rozebral záznamy kosmického záření. Herbert Bridge, Tom Krimigis a Don Gurnett pak doplňovali tento kaleidoskop o poznatky z registrací nabitých částic a vln v plazmatu.

Přišly na řadu dotazy. „Proč se otočná plošina zasekla, když prolétala rovinou prstenců?“ Ek Davis se ani na chvilku nezarazil a se zcela vážnou tváří odpověděl: „Je to přece jasné: podle Murphyho zákona schválnosti se vše, co se může pokazit, opravdu pokazí. A co se pokazit nemůže, to se pokazí také.“

Neděle 30. srpna: Poslední tisková konference. Je to „den bilancování“. Ředitel projektu Esker Davis hovoří o perspektivách letu k Uranu a Neptunu. Je to otázka peněz, a zatím bohužel nic není rozhodnuto, jsou jen přísliby. „Poslední diapozitiv prosím,“ a na plátně se objevuje kresbička sondy zahleděné k Uranu, která má svou otočnou plošinu zavěšenu na obvazu. Ale usmívá se. „My se uzdravíme a vyrazíme na cestu,“ prohlašuje Davis.

Ed Stone je naposledy během tohoto setkání v akci. Děkuje všem, kteří se na projektu podíleli. Skoro až prorocky uzavírá své vystoupení: „Nejen vědci, ale celý svět vzdá hold týmu lidí spojených s tímto projektem. Je toho hodně, čeho se dosáhlo.“

Neděle odpoledne: Šampaňské teče proudem. Toto setkání už patří minulosti, a příští bude za čtyři a půl roku. Možná.

* * *

Když v den setkání Voyageru 2 se Saturnem chválil ředitel JPL Bruce Murray úsilí svých spolupracovníků podílejících se na projektu, neodpustil si ironickou poznámku: „Od roku 1972, kdy byl projekt oficiálně schválen, přežil dva ředitele Laboratoře tryskového pohonu, tři ředitele NASA, čtyři americké prezidenty a šest Kongresů USA. Ale otázkou je, zda přežije i současné finanční těžkosti amerického kosmického výzkumu.“

Naši poutníci jsou však děti štěstěny. Nevěříte? Vzpomeňte jen, jak krátce před startem byly obě sondy zaměněny pro obtíže na jedničce. Zdravá jednička teď míří pryč z pla-netární soustavy, zatímco dvojka, s jedním vyřazeným a druhým poškozeným přijímačem a s pošramocenou plošinou, má před sebou ještě Uran a Neptun.

Nicméně sondám štěstí opravdu přálo. Dokonce ještě dříve, než se odlepily od Země a aniž to kdo tušil: během startu jedničky došlo k předčasnému vypnutí motorů urychlovacích tahačů na pevné palivo. Další stupeň rakety Centaur tuto ztrátu musel kom-penzovat delším hořením svých motorů, aby vůbec bylo dosaženo únikové rychlosti. Povedlo se to jen tak tak: sonda nabrala potřebnou rychlost pouhé 3,4 sekundy před úplným vyprázdněním paliva. Naštěstí to pro Voyager 1 stačilo. Dvojka však měla stanovenou jinou dráhu a potřebovala využít urychlovací tahače na doraz. Kdyby se tak nestalo, už tenkrát by skončila cesta k Uranu a Neptunu. Čirou náhodou — dvojka dostala lepší raketu!

Oba poutníci už několikrát podstoupili boj o přežití. Nyní ale hrozí nebezpečí, že budou odepsáni, protože země jejich tvůrců má problémy. Dvoumístná míra inflace, hospodářský pokles a stále klesající zájem veřejnosti o kosmický výzkum — navzdory skvělým výkonům Voyagerů — to je teď ona pověstná saň s mnoha hlavami, která může zadusit poutníky v jejich rozletu.

Vědci však o ně bojují. Nejen o Voyagery, ale o veškerý planetární výzkum. Veterán kosmického výzkumu James Van Allen, který byl již u letů prvních umělých družic Země a objevil silné radiační pásy kolem naší planety, naléhavě volá:

„Zní to jako zatraceně špatný vtip, ale je tomu tak: vláda Spojených států přijala systém, kdy úspěch v kosmickém výzkumu plodí nikoli další úspěch, ale ukončení práce. Přitom aplikace nedávných planetárních objevů na poměry na Zemi mají nesporný praktický význam, i když třeba ne okamžitý.“

Carl Sagan, předseda Planetární společnosti a David Morison, předseda sekce pro planetární vědy Americké astronomické společnosti, píší na počátku roku 1982 zvláštnímu poradci prezidenta USA Edwinu Meesovi:

„Chápeme současnou snahu redukovat nežádoucí výdaje z federálního rozpočtu. Víme však, že existují určité činnosti, které může podporovat pouze federální vláda; přitom jsou to činnosti důležité pro budoucnost našeho národa i obecně. Většina základního vědeckého výzkumu představuje právě takovou kritickou oblast. Planetární výzkum stojí na předním místě našich zájmů posunout vpřed špičkovou technologii a zlepšit naše porozumění Zemi a jejímu postavení ve vesmíru. V uplynulých dvou desetiletích jsme prokázali schopnost vyslat důmyslné roboty do nejvzdálenějších koutů sluneční soustavy. Pionýrské výkony Vikingů, Voyagerů a jejich předchůdců vzbudily zájem a fantazii nejen miliónů Američanů, ale spousty lidí na celém světě. I ti, kteří pochybují o správnosti politiky Spojených států, oceňují blahodárný význam tohoto snažení. Těžko si lze představit jiný federální program, který by tak úspěšně dosáhl svých cílů a byl obecně označován za pozitivní. Je to příklad toho, co děláme nejlépe.

Odvrátíme-li se od výzkumu planet, ztratíme mnoho. Tím, že zkoumáme cizí světy — jejich počasí, klima, geologii, organickou chemii, možnost života — hodnotíme i náš vlastní svět. Učíme se lépe porozumět a chránit Zemi. Planetární výzkum patří mezi aktivity, které využívají špičkovou technologii, mající mnoho důležitých aplikací v národním i světovém hospodářství. Robotika a počítačové systémy mohou být dvěma takovými příklady. A pak — planetární výzkum je událostí, která má historické rozměry. I po tisíci letech si budou lidé připomínat tuto dobu, neboť to byl okamžik, kdy jsme se poprvé vydali na cestu k planetám.“

Soustředěné přesvědčování politiků mnoha vědeckými osobnostmi nemůže přece vyjít zcela naprázdno! Při projednávání rozpočtu NASA na rok 1983 ve výborech amerického Kongresu jsou sice mnohé položky škrtány, ale většinou jde o budoucí projekty. Voyagery se zatím drží při životě, i když definitivně rozhodnuto dosud není. Sekretář Planetární společnosti Louis Friedman toto jednání přirovnává k situaci, kdy obhlížíme ze sondy skrz mraky Saturnovu družici Titan. „Přes kalnou atmosféru není nic vidět a ačkoli existuje několik zneklidňujících náznaků, že když už tu není život sám, tak tu jsou alespoň základní stavební prvky nutné pro život, nic určitého nelze usoudit z těch pár fakt, která nám zatím byla poskytnuta.“

(pokračování příští neděli)

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků. Vydalo v roce 1995 nakladatelství Rovnost.

Naši partneři